Za sedačkou.../povídka/

Vilma si kýchla. "To mi ten den pěkně začíná." Povzdechla si. Své o tom věděli i v rádiu, kde hlásili mrzutých pět celsiových stupňů. Za normálních okolností by se ovšem těšila.

Za normálních okolností, to by znamenalo mít přívětivý vztah se svou spolupracovnicí, což nebyl ani vzdáleně. Naštěstí tam dnes jedu sama, poveselila se a nazula si boty. V chvatu oblekla kabát, tašku, spočítala děti, zamkla školu a vyrazili na zastávku.

"Ještě nám chybí Míla, dneska nepřijde, šla na očkování.", hlásí u autobusové zastávky Jeník, její soused a kamarád. Jinak tam s nimi postává jen malý hlouček lidí, většina jezdí do práce do nedalekého města auty, takže autobus budou mít skoro celý k dispozici.

Po návratu z mateřské dovolené se přišla zpět po několika letech plná nadějí a ideálů,  i toho elánu měla... Místo bylo samozřejmě úplně jiné a se staronovou kolegyní, myslela si, že se shodnou, měly totiž společné koníčky. Dokonce ji s radostí pozvala k nim do spolku, ale Máša řekla, že její čas je důležitější a pohltí ho zcela škola...

Po cestě řidič sbíral děti na zastávkách jako korálky na šňůru, aby některé zase naopak poztrácel."Je to jako v životě." Pomyslela si Cin, někdo přijde, jiného vytrousíš a občas se vrátíš. Děti se na sedačkách vrtěly a hlasitě si povídaly o svých víkendových zážitcích .

Když je opětovně řidič pozdravil, tentokrát již "nashledanou", ještě dva kluci proběhli všechny sedačky, zda jim něco náhodou nevypadlo. Drobně mžilo, děti měly naštěstí čepice a v záloze helmy, bruslení si dnes žádá ochranné pomůcky, Cin chodí s dcerami také bruslit, takže to moc dobře ví, co je třeba.

Trochu trému měla, mít řízenou dvouhodinovku, to si žádá pevné nervy a silný hlas. Ještě, že ji Máša upozornila, že dnes, právě dnes bude mít v řadě již další hospitaci z vedení. Máše se nelíbilo na Vilmě celkem více věcí, to tušila, ale nechápala. O to víc se chtěla zavděčit, aby nikoho nezklamala, o místo by nerada přišla.

Protože žádný z rodičů neměl tentokráte čas, tak dopomohla dětem s nazouváním, naštěstí plno bruslí bylo s přezkami a chasa si je mohla navléci i sama. Nikde nikdo, uvědomila si Vilma a byla ráda, že se děti nesrazí s jinou třídou, ostatní třídy se asi učí.  Děti byly různého věku a byly tu tudíž s různou úrovní krásného sportu, tak proto je dobře, že mají prostor.

Vil zapískala na píšťalku a jala s organizovat: " Nejprve tři kolečka na zahřátí. " Potom si zabruslíme abecedu." Rozhodla a děti to docela bavilo, nebojácně se odrážely a hnaly se vpřed. Zhruba po půl hodině se zpoza sedaček nad uzamknutým únikovým východem vydrápala zcela zmrzlá a nevlídná Máša...

Velení nepřicházelo a ona to již déle nemohla vydržet, chtěla Vilma přistihnout při činu, tedy při nesynchronizovaném bruslení, neboť  jen maximální řízenost byla dle jejího přístupu namístě. Asi za to mohly také prezidentské volby, Vil neprozřetelně jednou svého kandidáta zmínila a dostala půlhodinovou přednášku o češství, kdo je kdo a kdo je nejvíce lidový ryzí Čech.

U automatu se Maša zahřívala další půlhodinu u kávy, ale opět ticho po pěšině. Nakonec odešla, Vilma ale měla ten pocit, že jen za roh a co chvíli bude do činnosti zlostně zasahovat. Po dvaceti minutách byli všichni unavení, takže s obavami a vyhlížením bruslení ukončila. Ale údernice byla ta tam.

Při zpáteční cestě autobusem začaly tři děti naříkat, že jim je nevolno. Vil se polekala, musela nakonec volat celkem pěti rodičům, že jejich dítěti je špatně.

Vilma si vyčítala celý večer celou událost, neměla děti takhle přepínat, nesmí slepě plnit příkazy bez rozmyslu. Zdraví je přece důležitější než robotická oddanost a vůle splnit rozkaz! 

Další den, když jí Máša sdělila, že nic z nabízených činností nemá její úroveň a dodala "Jsi nula", bylo to vypovídající  až moc. Čas strávený po jejím boku by byl odpudivý a v takovém prostředí se těžko dýchá. Naštěstí se pro Cin naskytlo cosi jiného, a také začala psát konečně své vlastní blogy...