Za dlouhých socialistických večerů...

Zprávy poslední doby začínají připomínat retro novinky ze sosáče, člověk má prapodivný pocit, že se ocitl kdesi v předpotopních osmdesátkách. Chybí už jen hlídka hospodárnosti a jezedák Drtikol...

Nedávno jsem četla v jedné knize spojení " za dlouhých socialistických večerů"- byly totiž nekonečné- studené a tmavé nedostatkem energií, dokonce byly i uhelné prázdniny. Ještě, že současně pohled do monitoru a na některé elektrospotřebiče člověku připomene, že bědné a nedůstojné totalitní stavy jsou dávno za námi- tytam...

Vzpomínám přitom rovněž na minulý týden a interaktivní demonstrace v Londýně a Praze právě s bílou spotřební technikou, kterou dobrovolníci chtěli věnovat ubohým ruským vojákům. O rudé army je rovněž známo, že se obohacovala válečnou kořistí v minulosti hodinkami a odtud je velice známé pořekadlo: "Davaj časý!"

Jistě, válečný stav trvá a všichni to bereme vážně a na vědomí... Neměli bychom ovšem hystericky propadat panice, neboť máme rezervy na rozdíl třeba od právě dnešních východních agresorů. Pokud budeme plakat, neuděláme náhodou radost onomu diktátorovi a totalitě, která se nezpečně rozpíná směrem k vyspělému Západu?

Nepřihrává však tato mediálně politováníhodná rétorika vyšklebenému Burešovi v jeho konání? Fotka s  neprůstřelnou vestou ála pseudovelitel mne v tomto bodě jen utvrzuje. Spolu s vrcholně populistickým heslem o dávání přednosti našincům před válečnými uprchlíky tvoří rámec kampaně, která zřejmě má navozovat dojem, že nynější vrchní velitel vestu nedopne či dokonce ani nepoužije...

Měli bychom mu zazpívat lidovku "Já mám malovanou vestu, vestičku..." Malovaná byla před časem popotahovaná paní ministryně Alena, sice mé sympatie svým přístupem ani fotkami nikdy nezískala,...

Naopak, ale bylo nesmírně osvěžující vidět její květinově fajnové ornamentální tričko z Brna, zakoupené v oblasti tzv. moravského Bronxu, kdy si ho na jedné z fotek v kravíně  navlékla a vypadala, jako by přímo vyskočila z Troškovy slavné trilogie, trochu mi tak připomínala nesmrtelnou paní Růžičkovou...    

A tak neměla bych žádné ženě za zlé, že se chce líbit i v době krize... Jde o to, že líčidla jsou na obličeji přímo vidět, kdežto jachty a oligarchitické welnesy nemají jejich majitelé natisknuty na čele. Proto rovněž nemám rozhodně za zlé ukrajinským dívkám, že pečují o své nehty či vlasy za každé situace... Myslím, že se tím i uklidňují, mají na péči plné právo. Tím spíš političky, úřednice i ostatní ženy, mají zkrátka právo vypadat důstojně. Měl by to být základ za jakékoliv situace, vzezřením dodávají klid a vyrovnanost svému okolí a vysílají tím uklidnění, že jsou v psychické pohodě, což je dnes tolik potřebné zboží. Nakonec i pan Paroubek svěřuje svoji frizuru kadeřnickým rukám a nestříhá se přece neodborně sám, aby imponoval na fotkách Idnesu. 

Žití nad poměry je jako ze stalinského slovníku  a má tedy vyvolávat v občanech pocit viny?