Visitýrování a Kyjevský exodus/ Je lepší doma sedět a loupat buráky?

Zvědavost odpradávna provází dějiny lidstva, atˇ již v podobě zvídavosti z té lepší stránky věci a pak také malicherná až škodolibá zvědavost hlavně v době například přírodních katastrof. Nyní doba válečná k ní podněcuje rovněž.

K cestě za adrenalinem, za snímky například. Samozřejmě, že novinářů v oblasti Ukrajiny je jistě třeba, ne každý fotograf je však současně i reportérem...

Vrátila jsem se včera z nemocnice, kde jsem na chirurgickém oddělení prodělala banální operaci kolene. Banální vzhledem k válečným poraněním... Berle všude kolem mi evokovaly zraněné z války. Byla jsem svědkem vizity, možná až vizitky, kdy paní na vedlejším lůžku se striktně řídila po operaci nohy instrukcí svého ošetřujícího lékaře a svoji nohu nejméně poslední dva měsíce pouze otírala navlhčenou žínkou. Před následující operací vyndání šroubů z nohy ji právě čekala další narkóza. Dlužno podotknout, že kromě lehkého otírání se zmíněnou končetinou neděla jinak lautr ale lautr nic.

A na to nic se přišlo podívat konzilium bratru sedmi lékařů, rozpačitá sestřička mezi nimi rozprašovala do vzduchu jakousi nevtíravou svěží vůni. Vizita tak dostála zajímavých smyslových rozměrů, totiž náhledu, toho, co nejen vidět zkrátka, podotýkám sedm statečných pánů doktorů jistě spatřit na světle nechtělo !

Nechci tím jen narážet na fakt, jak se nám poslední dobou mnohým dělá nevolno při válečných pohledech na ty strašné fotografie a videa...

Chtěla bych proto vyloženě apelovat na případné válečné vizitýrníky, aby se neopakovala situace typu Bosenského exodu, kdy do vojnové oblasti bývalé Jugoslávie přijíždělo plno senzacechtivých turistů... Lhostejno za jakým účelem, protože pást se na lidském neštěstí či jinak se kochat zkrátka nemá. 

Podobné úkazy bohužel historie až příliš dobře zná: ať už na pouhé ulici je třeba nějaký šrumec a shromáždí se tam všechny pavlačové dámy, aby měly přehled aktérů, dějů, a podobně.

Také například záplavy některým jedincům otrlé povahy dodávaly nápady jejich dovolenou směřovat či situovat za takzvaně povodňovým turismem. Válečný turismus je svým zaměřením s ním po etické stránce úplně totožný... Paradox cestování v době krizové nelze akceptovat. 

K názvu fejetonu jsem dospěla ryze náhodou: Čtu právě knihu od Karla Kincla V Buckinhamu otevřeno a tam na straně 19 byl zajímavý příběh z doby Sarajevského exodu tehdejšího britského novináře a současně zachránce Michaela Nicholsona, který v roce 1991 zachránil bosenskou dívku jménem Natashu. Své cesty také celých 15 let směřoval do válečných oblastí. V jednom případě však prokázal lidské gesto: Ve svém cestovním pase vlastní rukou připsal jméno Natashi narozené 7.října 1982, naložil dívku do auta a odvezl z tehdy nebezpečného Sarajeva do Splitu, poté do Záhřebu a tam spolu nastoupili do letadla s cílovou stanicí Londýn...

Takovýchto zachránců typu pana Nicholsona, také sira Wintona, anebo Oskara Schindlera se nyní urodilo naštěstí velké množství, díky Bohu možná i díky velkofilmům a ve stávajícím válečném konfliktu padají ploty a zábrany, které by byly překážkou případné lidské solidarity. Mějme prosím na paměti, že existují i jisté hranice pomoci a zvědavosti. 

Abych to odlehčila- vizita ukázala, že doslovnost příkazů ač od lékaře se ne vždy setká s pochopením, paní lamentovala ještě dlouho po oné delegaci bílých sedmi plášťů, že ji doktor neinstruoval v péči o sešroubovanou nohu detailněji... 

Vyhodnocujme prosím každou situaci, každý náš čin, každou naši cestu zdravým selským rozumem. Takže: Hej hou hej hou nač chodit do války, je lepší doma sedět a louskat buráky! 

https://youtu.be/ue8S3lRXjuI