Vilminy alegorie...

Tyto děti měly štěstí, protože nepoznaly válku ani komunismus, ten však poznamenal jejich rodiče. Vilma si ještě velmi dobře vzpomínala na léta, kdy neustále kreslili do zblbnutí Auroru a posílali do prapodivných soutěží...

Soutěží, které neměly snad ani vítěze. Proto se upnula k vychovatelce, která děti neagitovala Leninem, Aurorou,  ale nakrásně usedla v parku na lavičku a četla jim české pověsti, jinak by měla o okolním světě asi celkem zkreslené povědomí....

Také vzpomínka na září 86, kdy nejenom, že  byli ještě všichni otřeseni výbuchem v Černobylu, cpali se na babiččin popud jodem, se navíc za záhadných okolností začali ztrácet spolužáci, letos dokonce tři. Tři rodiny ze dvaatřiceti spolužáků utekly za kopečky, protože už je nebavila bezvýchodná situace podbarvená tlakem, ruštinou, frontami, Rusy v lesích, kdy rodiče kázali, kam na houby jít a kam už nikoliv...

Navíc spolužačka o přestávce začala vykládat, jak si budou všichni rovni, že již nebude třeba peněz, všichni budou všechno mít, ale vložila se do toho jiná, jak si vysvětluje fakt, že dostala od strýčka z Německa takhle krásný penál ?!

Vilma se nemohla zasnít na dlouho, ta doba naštěstí byla v čudu a na školní výlet se mělo jet jedině do Prahy,  na Karlův most, okouknout Národní divadlo a do chrámu sv. Mikuláše, protože některá paní učitelka si přála modlit se u svatého Jezulátka. Vilma se chtěla pomodlit také, za Jeana, za sebe, za budoucnost...

Autobus byl nacpaný, počasí celkem šlo, všichni se těšili, dospělí měli trochu strachu o děti (to k tomu ovšem patří), aby se neztratily. Nezmizel se naštěstí nikdo. Na Karlově mostě se zmrzlinu nikomu kupovat nezachtělo, raději se projeli na lodičkách. U Národního divadla šel přímo naproti nim v černém dlouhém kabátě rozevlátým krokem herec Jaromír Hanzlík. Vilma se zeptala Jarky, zda ho viděla a dostala příšerně vynadáno, že do ní proboha nekopla!

V Jezulátkově obydlí zrovna vydatně rekonstruovali a Vilma dostala nápad, že by si v oné nádherné akustice zkusmo zazpívali. Nikdo tam nebyl. Tak spustili dvojhlasně pár písní, lidovky samé. Po chvilce vylezl farář a celý potěšený vida děti, ženy a zpěv vzal zástupce do sákristie, aby žáčky zpěváčky podaroval. Věnoval jim šedesát obrázků postaviček vyvedených z motýlích křídel, jež černoušci nyní vystřihují v Africe, předevčírem se totiž vrátil z misie. Dospělým dal černou, skorem ebenovou cirka padesáticentimetrovou a desetikilovou sošku zobrazující divocha s oštěpem. Vilma ji musela nést celý zbytek Prahy, nebot´ ten blbý nápad se zpěvem měla nakonec ona. Oštěp jí párkrát škrábnul, ale jinak žádné oběti na zdraví či životech se nekonaly.

Magda si zlomila nohu a ztratila svou pověstnou dobrou náladu. Místo ní byla roztrpčená a polykala pilulky na bolest. Všichni ji uklidňovali, i její nový přítel, ke kterému se před časem přestěhovala.

Vilma seděla v kabinetu v přízemí a pozorovala, jak dobré ženy solí břehy potoka, nebot' ves napadli z jihu velcí hnědooranžoví slimáci. Aby nepřekročili jistou hranici, bylo nutno je zastavit, a to radikálně.   Celá siuace Vilmě sepla asociací scénu z filmu Tři veteráni, jak vítají tradičním chlebem se solí v cizině princeznin dlouhý nos.  Z přemýšlení ji vyrušil jeden tatínek, myslivec, že prý jeho klukovi má Vilma klidně ubalit facana, když bude votravovat což s díky odmítla. Když se vrátila z oběda, na stole jí seděl vycpaný srnec, děti se s úklidem pomůcek příliš nepáraly...