Vilminy alegorie III.

Stříbrné hlavy osvětlovaly zdola lucerničky, za nimi šel průvod dětí také se stejným pableskováním, všude byla tma a oproti venku se všem zdálo chladno. Bloudili josefovskými tunely, kdesi vepředu četnému průvodu velel vedoucí.

Nikdo ho však nedohlédl. Ticho, které zde v podzemí vládlo, bylo takové bezčasé a neurčité a dětem se příliš nezamlouvalo, muselo se také dávat pozor, aby se někdo svíčkami z luceren nepopálil, či aby lampa nezhasla, nebylo zde příliš vidět.

A přitom venku byl takový horký červnový den! Nahoře dostali všichni svítilny a tumáš! Jednomu třeťákovi to haslo, vyjekl a hned tři učitelky se k němu seběhly, každá však  z jiné chodby, hlouček se zpozdil a nemohl najít hlavní skupinu, začali tedy volat. Měli štěstí, pan Plovajko, aktivní a světácký člen klubu důchodců, začal ve svém batohu hledat kapesníky a baterku, tím se zpozdil, vězel uprostřed, také zaklidil fotoaparát, jenž mu zde moc k ničemu nebyl. Šli tedy na jeho popud dle stop a zvuku a brzy se zase sešli se stádem, jenž si vlastně ani nevšimlo jejich drobné absence.

"...mezi nima jedéé na koni ten kaufboj jménem Džon.." Vysoukala ze sebe Karolína a Vendelín ji chtěl jít zaškrtit, jelikož nesnesl při jakémkoliv zajímavém výkladu ruch.

Magda zůstala ještě doma, i když noha už byla dobrá, ale bylo to s ní podivné. Ke konci minulého týdne děti přišly za Vilmou, že se jí bojí, příliš křičí a ukrutně mlátí francouzskou berlí do lavic, a tak to předala dál, jak dětem slíbila.

A to mají příští týden ještě výlet dvoudenní, na country osadě Jelenice, kdoví, kolik jich pojede. Po tom rozchodu s Jeanem byla jakási přecitlivělá. Snažila se všemožně rozveselit se a pozvednout si náladu, nyní to však nešlo. Alespoň že se těšila na tu novou kapelu, jmenovala se Nezalezem a Vilma se tam probojovala na jejich přijímacích zkouškách, vzali ji ihned. Jinak bolestnou ztrátu ustávala špatně, měla sklon odpoutat se od všeho a hlavou jí znělo: "Zapomeň, zapomeň..."

Jaroměř byla překvapivě živá, na to že bylo pracovní dopoledne! Mohly za to všudypřítomné hrací automaty a trh, děti dostaly takový malý rozchod, a tak si šly s Jarčou okouknout něco na sebe.

Když přijeli do cíle před školu, čekali tam už četní rodičové a Vilma pádila na autobus, potřebovala se naučit nové skladby, taktéž naposlouchat některé nahrávky. Magda je dlouze a měkce slzavě objímala, bylo to zvláštní, jakoby se jich nechtěla ani pustit a když pak pro Jarču přijel Zdeněk, pochmurně zvolala: "Kozorohu, vládče, pakuj se ode mne, nebo uvidíš... Dost jsi mne už pronásledoval!" Byl to zvláštní, ponurý až takový herecký výkon.  

Magda se těšila na výlet, konečně prý může chodit, takže se dala do balení. Vyrazili si s Jirkou do hospůdky na pivo.

Vesnice se pomalu ale jistě zaplnila kouřem, kdekdo griloval anebo alespoň pekl špekáčky. Škola na víkend osiřela.

O půlnoci však kolem projelo starostovo auto, nikterak rychle, spíš pátravě a středně rychle pokračovalo k blízké hospodě. Zvenku bylo vidět, že uvnitř to žije, neochotný a řvavý špalír vpustil šerifa do salónu. Naskytl se mu zvláštní výjev: Magda, učitelka, tančila na stole jakýsi kankán, obdivuhodný na to, že její noha byla před nedávnem v dlaze. K tomu všemu ze sebe setřásla mnoho ze svého oblečení  a její rozcuchaná blond hříva spolu se smíchem vzrušeně poletovaly na všechny strany. Muži pod parou tleskali do rytmu a povzbuzovali tak průběh nečekaného striptýzu.

Jirka se bezradně krčil v koutě u telefonu. "Já si s ní nevím rady "Vykoktal ze sebe neurčitě a šerif si rozpačitě a ospale kroužil brýlemi. "Sám ji nesundám!" Vybafl Jirka nakonec rozhodně a vybídl muže k činu. Oba opatrně vylezli na stůl k činorodé ženě a každý ji uchopil za rámě. Muži v zakouřené jizbě však protestovali, povyražení se jim zamlouvalo a nyní, před závěrečným číslem, nehodlali přijít zkrátka.

Dolů ji sice sundali, avšak vytrhla se jim, prodrala se a v mrákotách a utíkala v tom něžném večeru směrem k městu. Jen nedaleký osvětlený Kuks byl svědkem celého toho nočního výjevu... Sochy byly příjemně chladivé na dotek a dnes jako i jindy zvaly k romantické procházce. Řada nasvícených neřestí hleděla mlčenlivě vpřed, zato ctnosti však vědoucně a cudně halily svůj zrak k zemi. Auto se otočilo, řidič vylezl a snažil se delší dobu rozrušenou stopařku přesvědčit k nástupu. Byla opřená o kapotu, pak chvíli rozkládala rukama až ji málem promáčkla.

Vilma na baru pila už třetí koktejl a pak usnula, hodila takzvané "umakartové čelo", vedle chlapík nasával už nejmíň třetí Hradčany a Vilmu probudily hlasy, no, snad to byl jen mikrospánek. Tesknota ji pohltila. 

Bylo takové teplo, že nebylo možno pít, na což doplatila hlavně čerstvá osmnáctka, která se nacházela v nepříliš povzbudivém stavu malé toalety.

Šerif v autě s bezmála nahou ženou zatím přemítal, mapoval a rekapituloval celou tu událost, či události, které předcházely velkému nočnímu výletu. Měl výčitky a rozporuplně smíšené pocity.

Vilmu probraly hlasy, dívka, která přebrala a nebyla schopna chůze neměla to štěstí, že by se probudila a tak ji z baru vynášeli čtyři chrabří mladíci na nosítkách jako vystřižení ze seriálu MASH...Šli tou úplňkovou nocí klopýtavě a lopotně, škobrtajíc o výmoly chodníku i  přesneexistující překážky.

Plula tou nocí bílá a bezvládná jako Sněhurka...Vilma vyšla po chvíli stejným směrem, a tak z vedlejšího chodníku slyšela jadrné nadávky nosičů transportu.

Nutno říci, že před Libercem to málem otočil, dospěl do bodu pochybování  o správnosti svého jednání, Magda celkem vytuhla, vypadala najednou úplně neškodně a někdejší impulsivitu vystřídala momentální rezignace. 

Vilma se rozhodla s přáteli v oné restauraci uspořádat opravdu velkolepou výstavu. Vedli tam řeči,všelijaké, třeba že: "Těch čtyřicet let kulturní ignorace je třeba konečně začít nějak napravovat, podráždit trochu ty vyprahlé duše, které už neznají překvapení a krásu, apod... "

Magda se bránila jen chabě. Šerif s obavou v hlase zazvonil na vrátnici a udivený vrátný, jinak zvyklý jistě na ledacos, dvojici nechal celou tu hodinu do pracovní doby čekat. Čerstvá pracovní síla psychiatrické léčebny kosmonosy pak v Magdě poznala svoji bývalou a někdejší pacientku, která se minulý rok ztratila z jejich dohledu i revíru, neznámo kam.

Vilma jela vesnicí do letního tábora  a skočila si pro minerálku k Ponikelským. Uvnitř se zeptala: "Tak jak se vede a co je nového ve škole?" Aby tedy řeč nestála,  prodavačka zcela nevzrušeně na to: "Vy to nevíte? Tam..." A ukázala na německou školu proti potoku: "Jo, máme tu teď´posilovnu a ještě tam cvičíme psy...!"

Prázdniny vlastně teprva začínaly...