Vem mě na kosmickej vandr...

Auto se brodí břečkou a hledá parkovací místo. Loudá se, protože je plně naloženo a parkoviště praská ve švech. Za chvíli všichni vyskakujeme a odíváme, jsme připraveni na tuto každoroční misi... Převládá trochu zmatek, chumelí. 

Všichni hledají helmu, aby jejich vesmírný oblek dostal konečné a jasné kontury. Astronaut kam se podíváš, samý skafandr a neproniknutelný pohled plastových brýlí. Přestože gravitace nás drží při zemi, vydáváme se v lunárním obutí na svah, kde kupujeme pernamentky a navlékáme "střelhbitě" ona směšná prkénka.

Nevím, ale situace sjezdovky mi dnes více  než kdy jindy připomíná mimozemskou destinaci a helmutov...Hustě sněží, příští rok chci k ježíškovi rozhodně ony brýle. Děti, čili mimozemšťánkové, napodobují jízdu, dokonce mi nejmladší svěřuje, že jezdí zásadně jen po vyznačených polokružnicích...

První jízdu mne chtějí předběhnout cizinci, v čele s veselým černochem. Lunárníci ho ovšem vykazují na konec fronty. Chci projít turniketem, ovšem nepouští mne, proto jsem nucena podplout, přitom vypnu lyže, jsem upozorněna, že nesmím kartou mávat vícekrát...

Nahoře čekám na mládě. Najednou se ozývá radostný anglický zpěv vůkol sněžné ticho: "Já mám přilbu z ocele..." Veselí  cizinci budí rozruch, čenoch bez brýlí předzpívává a ostatní parta po něm opakuje, asi mají radost, že nespadli z vleku. Znám to jen česky, ale zpívá to Bart Simpson.

Jsem kdesi uprostřed té vesmírné pláně, jedna snowboarďačka mi nahodila dítě hvězdným prachem, je okouzleno: "Týý jo, jak to krásně práší!" Dole na mne čeká překvapení v podobě opětovného zamítnutí vstupu do mrazivých radovánek: "To nesmíte držet dvě kartičky najednou u sebe" vypínám lyže a zlobím se už na sebe. 

Zpěv se ozývá ze sjezdovky tentokrát nalevo. Lukášek vyskočil z pumy opět ve třetí čtvrtině a vysvětlil mi, že tam má svoji značku, nahoře to prý stejně vůbec nejede, a tak vždy končí právě tady...

Nemohu najít svého dalšího chlapečka, který zásadně jezdí opatrně a pomalu. Čeká mne dole s lyžemi v rukou. "Cos dělal?"  "Byl jsem na U- rampě!" Přiznává hrdě a ukazuje na nejstaršího bratra. Dostávám málem mdloby, ale to mi turniket nepovoluje, zjišťujeme, že kartička bude zřejmě vadná, vypínám se opět tedy a soukám se pod... 

Lunární modul se odlepuje od cukrové moučky a mizí k domovu, jsem vyčerpaná, ale šťastná, že kosmonauté téměř spí, poslouchajíc své tři MP3.