Ve znamení kohouta... /povídka/

Řečiště bylo již notně teplé a prokvetlé, voda plynula pomalým červencovým proudem a slunce zvolna zapadalo. Trampové na břehu opékali špekáčky, či snad vuřty, ale ne, raději špekáčky. Útrapy vedra zapíjeli gambrinusem. 

Byl potočně zchlazen. Kajaky měli ukotvené u mola, kde se kolébalo žluté hejno kachen. Nejstarší Véna, arteterapeut, jejich velitel z Pokladu, nyní v civilu, vytáhl z kožené brašny špeka a odhrnul si světlou kštici z tváře. Pavel, Ludo, Jiří a ten nejmladší, Kvido, zatím stavěli stany očekávajíc navlhlou a chladnější noc. Pavel hlasitě a sprostě nadával, ani se to nedalo zveřejnit, jak. Bylo to utrpení pro boha i pro Žáčka, kterého posléze opile, zarecitoval.

Ještě se ani nesmráklo a Luděk pravil: " Já nepožal doma Máně králikům! Rožněte mi někdo, vůbec nic nevidim! "   Zaslechl chechot basový, pomalu jak ze Scotlantyardu. 

Jiří způsobně mlčel, seděl zničeně pod frňákovníkem hrušní, zapomněl si kari-matku. Což  odbornosti, ty mu vždy se zájmem vyložil Ludo. Znal všechny i latinské názvy snad všeho, co kdy kde rostlo. Kvido zatím potají dalekohledem pozoroval druhý břeh, jako by tam Jarču viděl  a ne barevná světélka, to asi rybáři, co šli zkusit své pofidérní štěstí na Petrův zdar...

Noc nebyla krátká, komusi štěkal v osadě pes, branka byla dokořán otevřená, tak byli nejistí. Jenom Pavel zas hodně sprostě trousil, samé pípnutí, měl více pípnutí, jak chudáci rybáři na tom druhém břehu záběrů a jeho nadčasové rrr se táhle neslo tím bájným krajem. Pátečníci  najednou div, že nešeptali, pálili psaníčka v dýmu a ohni. Nebyl to čistý oheň.

"Ještě tady chybí ten ***** sem a tam !" "To víš, Seina bájná!" Sázava ožila odloženým veselím.  Kytara do ticha písničkou zaznělá..."Sajme sajme sajme, než nás kdosi zajme!" Ludo zahrál čardáš a také "Za tou naší storoličkou, jsou tam bubáci" 

Ráno  Kvido nemohl najít brýle, ale viděl, že v potoce se cosi děje. "Chytám pstruhy do ruky!" Vychloubal se Pavel a hrabal kolem sebe rukama, vůl. Najednou zařval, chlapi, pote semka!"  "Něco sem našel..." Pes přestal štěkat, byl už asi, mezek, zakopán.

"Asi ňákej poklad, ne?" Pobaveně zachraptěl Véna a trůnil opodál. "Si nevěřte! **** *****! Pohoda, to bude asi škrpál anebo kus loňskýho kajaku.  To víš, teď vodák je kdekterej  ****é* ! Abys nemusel na ošetřovnu, jako na minulý výpravě, jak tě škráblo to ruský kolo... "No tu neseřízenou ukrajinu mi ani nepřipomínej ****! " Mě to baví, co s tím uděláme?" 

Kvído zabral, odkopl zbytečné kameny z okolí, Pavlovi naběhly žíly na krku při tom nečekaném a namáhavém výlovu. Hej chrup! 

Zabrali a vyzvedli tu věc, aby poté podobně jako zlatokopové těžili vše, na co přišli a co vynašli. Rozvířený potok spořádaně ztrácel svou šlikrovou barvu a pomalu bylo vidět až oblázkového dna. Tajemná věc vydala své tajemství, nakonec.  Byla to hliníková, lehce poškozená, ale staronová, forma kohouta. 

Kvído špitl: "Já to vemu mámě" To by moh říct každej, by se ti hodilo, ty *****!" Vykřikl Pavel. "Vezmu kohouta k nám do slévárny a namnožím ho, ať má každej vlastního! " A Vlastě, když je věčně nedostupná !" "Tak jo, platí, kohouta do každý rodiny! *****, *****, *****! Pak ti v tom něco upeču." "No, třeba taky něco v aspiku by v tom šlo udělat."   "Počkej, Fero vám ho votiskne, až budete čumět!"