Téma: Stopy po humoru

Ne, že by bylo na světě málo humorného, jen občas přílišnou sebevážností si ji sami zmaříme. Taková zdravá sebesranda by měla být běžná, samozřejmě i ta ostatní legrace...

Trochu si třídím, co mi přinesl uplynulý týden a nevycházím z údivu: Tu jsem zapomněla na zubaře /mám to časté, tuto zapeklitost/, dále jsem se dozvěděla, co je to schodolez, naposledy jsem navštívila letos koupaliště a úplně jsem rezignovala na trojitý poskok pro případ, kdy uvidím zeleného tráboše. Za totáče snad nebylo hodiny, abych si neposkočila...

Měl by se vyymyslet nějaký jiný, často frekventovaný vůz, při kterém by bylo záhodno si třikráte povyskočit. Takže raději si poskáču po klaviatuře počítačové, co myslíte?

Můj syn nejstarší mi nechtěl skočit do obchodu pro chleba, ne že by měl lenoru (což jindy i mívá), jen nechtěl pobouřit náhodné kolemjdoucstvo, neboť měl na sobě zrovna nepřípustné triko Alkehol. Chodí v něm jinak na chalupě dokonce i spát a nyní nechtěl opustit za žádnou cenu vyhřáté sedadlo vozu.

Na nedalekém místě jsem osobně (byla jsem tedy o rok starší) odmítala jezdit s rodiči autem, pokud mívali na střeše škodovky pytle se senem pro zvířectvo, protože jeden spolužák, říkejme mu třeba Petr, i když to byl ten druhý, míval záchvaty smíchu ze zemědělců. Co myslíte, nakonec si vzal selku, farmářku nebo jak se ona profese nyní nazývá.

Navíc můj spolujezdec bratr na to vehementně rodičovstvo upozorňoval, když viděl, že se stydím. Komentoval hlasitě jízdu: "Už zase sjíždí dolů, přibrzděte!"

Byla jsem pracovně v jednom městě našeho kraje a objednala si v restauraci na baru kávu, měli tam krásné mořské akvárium, kde poplavávaly mimo jiné i medúzy. Obdivovala jsem ten zázrak do té chvíle, kdy mi pyšná servírka prozradila, že medúzky plovou na neviditelných vlascích. Musela jsem úpně odejít, abych se dosyta zasmála.

Šikovné ručičky svedou zkrátka všechno- například můj otec za sosáče mne jednou viděl nešťastnou, jelikož jsem si rozbila oblíbený modrý skřipec s květinou do vlasů. Beze slova otevřel bratrovu stavebnici Merkur, dvě části skřipce propíchl horkým hřebíkem, propojil umně dvěma šroubky s jedním kovovým dílkem o třech otvorech a vítězně mi jej podal. Nedivte se, u nás tenkrát sponky moc nebyly, ještěže stavebnice byly zrovna k dostání! Byla jsem zprvu zaražená, ale potom to nakonec nebylo železo přes vlasy ani vidět, a tak jsem byla ráda.

Protože onehdá začal školní rok, dva žáci po deseti minutách nemateřského jazyka prohodili: " Myslel jsem, že je to nový level" a druhý na to: " No jo, ale asi jsme v nové dimenzi..."

Tak přeji dobrou náladu a pomozte mi s tím autem, které že je v naší dimenzi časté?