Střípky tehdejšího Listopadu

Sedmá třída to jistila, drtili jsme ruštinu a měli cvičební stejnokroje složené z bílých triček a dle pohlaví odlišené trenýrky na buď modré nebo na červené. Cizokrajné ovoce jsme ochutnali jen tehdy, pokud někdo z rodiny či ulice vystál frontu. Naše sousedka, scvrklá to stará paní, pro jistotu ještě citrony vždy doma převážila, když jsem se nabídla, jako správný pionýr, že jí kilčo v poloprázdné zelenině vezmu.

Ovšem nastalo národní emocionální oteplení. Lidé se drželi za ruce, matka začala chodit na jógu, vyrazili jsme za hranice pro první fritovací hrnec a také pro kazeťák a kazety do něho.

Všude po rádiích pouštěli Kryla a Kubišovou a naše vzácná třídní nás ten první polistopadový týden plna euforie protáhla po sametových demonstracích našeho malého podkrkonošského města.

Placky Občanského fóra a trikolóra v místní galanterii potom došly docela. Paní třídní ovšem nezůstala jen u "zámečnických" demonstrací! Přesto, že bydlela v pátém patře panelového domu, pozvala nás k sobě domů, abychom nezůstali ochuzeni o to, co se právě děje na Národní třídě. Tenkrát nás ve třídě sedělo třicetdva, paní Věra měla garsoniéru a krásného dalmatýna. Spolu s tímto černobílým krasavcem jsme v úžasu hleděli na stejně černobílý televizor a nevycházeli z údivu z aktuálního dění na obrazovce.

Na to, že jsme byli sedmáci, chovali jsme se i vcelku civilizovaně a jezdili potichu, až na některé jedince, po třech kouscích, výtahem k dřevotřískovým dveřím milé učitelky. Za občasného chichotání jsme pak zvládli i výtahovou cestu zpátky.

Ve třídě to tedy byla jiná. Byly tenkrát ve váze pozdní astry nebo chryzantémy? Nevím! Ale jisté je, že přes protesty třídní premiantky, kterážto je přinesla, by se zalíbila, nějaký dobrák třídu rozdělil do dvou táborů. Ano, hádáte správně, na studenty a na složku STB. Skupina studentů hrábla po růžových a bílých květech do broušeného skla a policisté popadli ze skříně role papíru, představující pendreky strážců zákona. Pak šlo vše ráz na ráz. Povětšinou něžné pohlaví zaševelilo: "Havel na hrad!" , také "Máme holé ruce!" A dav testosteronových mladíků hlasitě vzkřikl: "Máme hole v ruce!" A jal se bít hlava nehlava nás, ubohé studenstvo...

Schytala jsem to monoklem, v síni tradic jsem se srazila čelně se spolužákem Leošem a každý z nás měl tmavý flek na oku, jako již zmíněný lovecký pes. Měla jsem chuť ho praštit květinou. 

Jednou, při těchto třídních nepokojích byly vysazeny dveře z pantů, a to zasáhla vyšší moc, v podobě paní ředitelky...

Paní třídní se stala školní inspektorkou, a tak jsme jí venčili aspoň párkrát dalmatýna Ajšu. Když z nás dorostli studenti, odmítali jsme se tento den učit a zpívali jsme na schodech školy protestsongy.

Zítra si pustím pár písniček a do čaje kápnu citron, na který nemusím stát frontu. Velké emocionální oteplení sice nazítří nečekám, ale nemusí pršet, stačí když kape... Přeji pěkný sváteční den!