Stopařská sezona...

Včera jsem u Hradce viděla stopaře dva a bylo to jedna jedna, jedna holka, jeden kluk. Každý jel tedy jiným směrem...Právě pohyb po městě se stává stopařovou noční, raději však denní můrou. A to protože je třeba doplazit se kam?

Doplazit se na vysvobozující výpadovku. Stopping je vášeň, i když netvrdím že nutně na celý život. Člověk stopující poznává města, lidi, život, auta z jiné perspektivy. Nechává osud volně plynout, tudíž není pánem svého rozvrhu a právě to je velmi napínavé a vzrušující. Učí se přitom trpělivosti, mimoverbální komunikaci, ochotě slevit.

Jezdívala jsem takhle vždy ve dvojici sto kilometrů domů z internátu, s kamarádkou anebo s kamarádem. Kámoška byla z hor a v pohodě jela čímkoliv, ale kamarád neměl jakožto pardubičák v lásce hradecké značky. Když nechal několik vozů trapně zastavit a proklouznout, fakt mě tím naštval. Chápu, že sparta není slávie, že prase není vůl, ale šlo snad o cestování a původ by neměl být rozhodujícím elementem přemísťování, trpělivosti jsem se vážně při něm vyučila!

Stop mi doopravdy změnil život, nebot' jsem si cestou na koncert stopla nakonec budoucího manžela i s tchýní. Obec stopařská má své těžiště hlavně v řadách studentů, cestovat je lépe v tandemu, protože osamělého stopaře může snadno potkat mnohé drama.

A to moje rodina se přela, zda mi pro výstrahu pustit či nespustit  film "Smrt stopařek", opředený rouškou hrůzy. Bylo dilema, co mě duševně poškodí víc.Ženy prostě šílely.

Stopaři se dělí do několika skupin, ti osvícení cestovatelé si vyrobí nepromokavý transparent toho, kam chtějí dojet. Přijde mi to však troufalé, dožadovat se někomu vstoupit do auta a udávat si neskromně cíl cesty. Je to nedobrodružné, i když pro útěchu jim sděluji, že se vyvarují případům, kdy se svezou o pouhé dvě vesnice dále. 

Tento způsob cestování přináší potěchu z cesty zadarmo, komunikaci s lidmi, poslech prapodivných a netušených rozhlasových stanic, rychlost jízdy také hraje roli, někdy člověk stěží tají dech.

Bála jsem se doopravdy asi dvakrát. Jednou byl řidič mladík pod vlivem trávy a auto doslova "plavalo" naštěstí při mantinelech ve svém pruhu, kolébavě do rytmů jamajského reagge. Nezastírám, že to bylo v době, kdy jsem četla právě Dharmové tuláky. S díky jsme jointy statečně odmítaly a ukazovaly cestu vpřed.

A podruhé, kdy nám jakýsi dobrák ani ne v pikapu jako v tranzitu předváděl, jak můžeme být snadnou kořistí, i když jsme v autě dvě. Ale to není nic proti Hládě. Spolužačka Hláďa si tematicky cestou do Havlíčkova Brodu stopla nesmírně růžového pána. Což pak o to, zjistila však, když vstupovala jednou nohou do vozu, že onen plešatý pán si zapomněl doma šatstvo a je na císaře. Dva dny téměř v horečkách nemluvila o ničem jiném. Apropo- kde je Hláďa!? Ozvi se! Nemohu ji delší dobu vystopovat.

Ano, z hnutí se z místa na místo snaží lidi získat masovou kulturou, ale kultura pohybu je obsažena v každém z nás. Suma-sumárum- na stopu nevidím nic špatného, četla jsem několik úžasných stopařských cestopisů a i blogů...Dejte palce nahorů a vyražte svým směrem. Stopařská sezona je v plném proudu!