Stav art in II.

"Mělo by se zde něco namalovat, vezmu spreje třeba!" Povídá Deli a už sumíruje barvy, tvary a velikosti."Zadrž!" Přeruší ho Mony a zhluboka se nadechne, jen co to dá, v cigaretovém dýmu..."Říkali v-y-m-a-l-o-v-a-t, ale ne sprejem!

Taky slyšíš jenom konce !" Jeden bar, jisté místo, přišel nápad, tři malíři okolo stolu:"Tak uděláme vernisáž, když sprej je pasé, díla máme, příští čtvrtek, ode dneška za týden to sem dovalíme, co říkáte?!" řekla Jasmine a bylo srozuměno, dovezeme sem malby, vytvoří se pohoštění a bude vymalováno.

Za cenu, že museli přemluvit několik příbuzných a známých a otravovat, že potřebují svoje malby. jenž visí v jejich ctihodných obývácích pokojích a podobných místech, na chvíli zpátky, to šlo celkem lehce, ale doma se jim všichni divili. Zangažováni byli příbuzní, zejména ti vlastnící pojízdný automobil, neboť některé z olejů nabyly větších rozměrů a překvapení to mělo být velkolepé.

Rozervaní dekadentní umělci, jak byli nazýváni s trochou toho závistivého despektu ostatním osazenstvem lokálu, se náhle velmi činili, navzájem navštěvovali, tiskli si názvy svých artefaktů na tiskárně a nosili skoby a kladívka, dráty a  potom také sádru do ctihodné restaurace Piraňas, kde si usmysleli, že ono místo, mající ten správný genius loci, toto a žádné jiné, by mohlo býti středobodem celého vpravdě kulturního dění. Pravdou bylo, že věděli, že možná riskují...

V pátek se radili, o víkendu štosovali, a pak stěhovali, hartusili, ponejvíce však zatloukali. Ve čtvrtek, v povznesené náladě se již plátna vzdouvala na stěnách, visejíce důstojně nad fotbálkem a kulečníky. Dokonce i svítidla, donesena obřadně z domu, nasměrována na stěny, napomohla k účinku přímo velkolepému, výstavní síň byla nachystána...

Cosi nádhernějšího je totiž nemohlo potkat. Přítel Diogénes, jakýsi samozvaný kurátor a štamgast lpěl  až trval na svérázném oslovení: "Drazí umělcové! Sešli jsme se, abychom zapili spolek JAMONDE, který tu ku příležitosti oslavy prvního jarního dne spáchal zde tuto příjemnou vernisáž se žranicí a zahájil tak zde přítomnou výstavu obrazů. Hrajte a oslavujte!, neboť tento den je posvátný. Víno sem ke mě!" Protože k vernisáži patří mjúzik, do oslavenstva zazněla nejen úvodní píseň :

                                                                "Tvůj OSUD at' proplouvá

                                                               na vlnách plachetnice at' není čemu zívat

                                                                Tvůj osud at' proplouvá na vlnách plachetnice a

                                                                daleko je přístav"...

Lidí přišlo fůra, protože cítilo ve vzduchu sensaci, jelikož nic podobného se nedělo v celém městečku. Dorazil i frajer Cvalda a jeho banda. Kultura a v jejich revíru? To byla věc dalece se vymykající šedému normálu hostincovu... První den zachoval jisté decorum, ovšem po třech večerech visení a existence kultury se v něm vzňal spravedlivý a nikým nepotlačovaný hněv!

Posilněn pivem a smaragdově vyhlížející vodkou, vyskočil snožmo na stůl, vytasil kapesní nůž a surově rozpáral tančící obraz zvaný Kotelna, protože ho neodvolatelně a nesnesitelně štval. Namalovala ho navíc holka, takže jaképak štráfy! Jeho kumpán Kalda pak navíc ještě cigárem vypálil oči u jiného obrazu, jsa povzbuzován hojnými bojovými pokřiky. 

Přesto se několik obrazů prodalo. Rituál této agonie připustil, že kultura prostředí utváří jedince. Onoho, který při bližší náhodné srážce s čímsi neznámým zareaguje svérázným přístupem primáta.

 A hrdinové? Rozprostřeli do všech stran. Hospoda se rychle vzpamatovala a vrátila do svého  obvyklého kulturního kómatu...