Spící království aneb imperialistická sní-daně...

Bylo jedno království, kde všichni usnuli a obklopily je trny. Za zaostalost a útlum království byl zodpovědný první úředník a také král, který byl alkoholik a vyspával a podřimoval. První úředník mezitím otrávil lesy a řeky. 

Proto také v království došlo k tomu, že rychle upadalo a zaostávalo oproti okolním kulturnějším zemím. Nebylo to znát jen na děravých silnicích, slovní zásobě autorit a módě, která zůstala nejméně sto let za opicemi, ale také v kultuře.

Jediná povolená kultura spícího království byla totiž fialová bedýnka, ze které se dennodenně linuly stejné předpovědi, strašení, reklamy, statistiky a propagandistické lži.

Zákaz zpěvu v ospalém království se naštěstí nevztahoval na slavíky a ostatní ptactvo. První úředník v zemi zakázal dirigovat a řídit orchestry, výstavy, ačkoliv v jiných královstvích okolo se smělo vystavovat, protože jeho kultura byla barbarstvím. I knihu, kterou první úředník napsal za něho sestavil za úplatu jeden jeho poskok.

Sám cestoval ale ostatním lidem zakázal cestování, k němuž byl potřebný tiskopis. Aby ztížil cestování, zavřel papírnictví, by si lidé tiskopis nesměli pořídit.

Dětem uzavřel školky, školy a batolatům dětská hřiště. Lidé směli nakupovat jen přes sítě, které on kontroloval.

Lidem přikázal kupovat jeho kuřata, protože byl monopolista přes všechno i jídlo. Sám však jedl potraviny přivezené ze zahraničí. 

Domácí vězení bylo ale nekonečné a lidé podřimovali, pili alkohol a poslouchali osla, který je tak hlučně  oslovil. Zakázal otázky a jeho slovo se stalo div ne zákonem. Měl řadu stoupenců, svoji sektu, jež se stala jeho donašeči a žalovali mu, tu že někdo pije se sousedem pivo, že si někdo zpívá a také, že puberťáci bez svolení sedí a kouří na lavičce v parku.

Protože udavačů se mu zdálo být málo, povolal policii, která dohlížela na to, aby lidé pouze spali a nemluvili spolu. Policie byla nakonec posílena armádou, aby si dokázal první úředník svoji moc a pronikl do každého příbytku. Mě totiž velice smutné dětství a proto chtěl, aby ho měl někdo rád. Ubožák netušil, že občané si ho dobírají pro jeho všestrannou a monopolní ošklivost, parodují ho k poveselení už i v mezinárodních kruzích. 

Když mu došly peníze, sebral lidem majetky zakleknutím, vybral je na pokutách za nepovolené opuštění domácího vězení, za nepovolené zpívání, atd... Vytvořil majetkovou reformu, přerozdělil společnost, majetky, infrastrukturu. Tiskl peníze. Království potemnělo, ztichlo a spalo, aby se přiblížilo spícímu Rudému chrápajícímu království směrem na východ. Král se upil a na jeho místo sám se ustanovil úředník, který světe div se, neuměl ani používat fialovou bedýnku, mluvit, psát a jen zemi zasypával svým žlutým hnojem z letadel. 

Občané, hlavně ti, co měli všech pět pohromadě začali houfně emigrovat do vyspělejších a kulturnějších končin. Udavači se nakonec vymlátili navzájem a král všednosti byl absolutně zapomenut poté, co zemřel jednou zrána se zbytečným a kulatým razítkem v ruce, takže jeho nový výnos "zákaz úsměvů pod pokutou 30 tisíc korun" již nenabyl příslušné platnosti . Kolem něho seděly mouchy masařky. Výjev byl totožný se slavným obrazem z Louvre od Mikuláše Medka "Emile a mouchy." Oknem byla slyšet písnička, kterou si zpíval nejen zahradník: "A zem žila dále a neměla krále, klaun na loutnu hráál..."