Snídaně po francouzsku...

Vilma šla s Karolínou na malbu. Přes náměstí dlouhé jak Lovosice přešel krásný muž. V. si pomyslela: "Opravdu krásného muže potkám tak jednou za měsíc, alespoň si nezkazím voči." Cestou se stavily pro štětce. A pak ještě někde...

Braly to přes vinotéku, což nebylo  pro kouřící osazenstvo neobvyklým překvapením, chodily tam totiž každé pondělní ráno. Profesorka malby jim jednou zkrátka neprozřetelná tvrdila, že ona osobně má nejlepší akademický švih a úhoz po sklence červeného, což pravda asi nečinila takhle zjitra, ale i tak jim byla velkým příkladem!

Skutečně, fungovalo to a perfektně! Pranic se nebály a jejich tah byl úžasně velkorysý. Jinak nic nejedly, to by je snídaně zruinovaly, ale pro umění, pro umění se obětovaly.

Pokud se týče piva, tak to úplně nefungovalo, ani neměli otevřeno a pak, U slunce byl až příliš cítit friťák, což neměla Ona ráda. Ale po pivu ani snad štětec nevláčněl.

Říkaly si tomu externě "francouzská snídaně" a jak nic jiného nepozřely, byly celkem veselé, koho by to napadlo?

Výsledky pondělních rán se zúročily přesně ve chvíli, kdy se profesorka Olí rozhodla uspořádat velkolepou výstavu spojenou s troufalou vernisáží. 

Snad to bylo slunečným "monday monday", ale skutečností bylo, že byly vyžrebovány jakožto hostesky a výtvarnice- dělnice, což velmi uvítaly. V domě U rytířů na výstavě potom týden brousily, natíraly, malovaly, lakovaly, paspartovaly. Velitelka šla mezitím na důležitý nákup, který sestával z luxusní krajkové podprsenky v pěkné krabičce. Byla mimochodem velmi krásná.

Měla přetlouci obavy typu, co si o výstavě asi pomyslejí páni restaurátoři, jichž bylo plné město, jelikož výstava sestávala z figurálních motivů, což bylo v té době vožehavé, komplikované a nikdo (možná si to jen namlouvaly) neznal lépe fyziognomii než právě páni restaurátoři. Samozřejmě o tom vedly velkou polemickou debatu až došly k akademickému závěru, že vlastně fantazii je taknějak vše dovoleno, vždyt´ takový Picasso, Chagall, Rouseau, a atakdále si z toho hlavu taky nedělali, mohou dílka, když bude nejhůře, vydávat za naivní umění. 

Atˇ si na ně vytáhnou kánony, perspektivu, zdroje světla, techniku, konečně třeba nemožnou instalaci a podobně, ony to sice znají, nyní ale vše dodělají "na koleni".  Zlikvidovaly v tom chvatu horkovzdušnou pistoli, když voskovaly keramiku a dřevěné artefakty, což jim však bylo mávnutím ruky odpuštěno.   

Hladíková, jejíž pondělí nebývalo právě francouzské, přijela na poslední chvíli stopmo a do teamu Kuba, hajnej, Anče" se nedostala a proto ji to hryzlo, že nemoha držet tašky přišla o mnohé.

Anton Stankovič: "Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce..." Natřeny kosmetikou z mrtvého moře, oděny do skvostů ze sekáče staly se vílami hosteskami.

A jak tak nebyla vybrána v plen realizační skupinky, zatˇala se převelice a nakreslila pro výstrahu na skřínku s věcmi osobního charakteru rozpliznutého Mickeyho mouse, jelikož vypozorovala bystře, že k této figurce ještě vedle volka a zajace jeví profesorka obzvláštní osobní nevraživost. Mickey byl tabu. Byl by toho však celý seznam, kdy socha Nejedlého byla zezadu plochá a nedůtklivá, odlitky kýčů z výloh, na které je upozornila, obcházely budˇ se strojeným odporem anebo si na ně ukazovaly prstem. Málem u toho byly sbaleny chlapci, protože tam postávaly zbytečně nadlouho a vypadalo to, jako když kohose vyčkávají.   

Při vernisáži, kdy nenechali šéfovou rozhodně ve štychu, poznaly spoustu skvělých lidí, ochutnaly různé dobroty. Páni restaurátoři nedorazili, koneckonců na to doražení měli celý týden! Na základě akce se studenti rozhodli taktéž se umělecky vyjevit, vyklidili sklepní prostoru šatny, kde počala  všeobecná výstava a Váša Vaňura zatím ovšem ještě bez Nepovoleného ovoce učinil jeden z debutů v rámci sklepení pedagogického.

V zámajdě to žilo, konal se tam právě "slavný běh přes Taxisův příkop", jež skýtaly bujné porosty buxusů, umně a prakticky sestříhané jakoby právě výhradně k tomuto účelu. Křumpy létaly bludištěm a vzduchem.

Dlouhé nohy se komíhaly, přeskakovaly a do toho kdosi brnkal Muchomůrky bílé...