Slet bez sletu jako hrad bez hradu...

Byla jsem vychovávána v klášteře. Bydlelo nás na pokoji sedm a na předpokoji také dvě přespávaly. Byl to návrat ke kořenům, chtě nechtě jsme se naučily pracovat s ohněm, totiž zatápět, přikládat, běhat s uhlákem do schodů. 

Měly jsme v rukávech atributy tajemna a hodlaly využít spiristického místa s nepopiratelným "genius loci. Chodily jsme tedy na hřbitovy a pak, v hodince pravdy jsme i chtěly vyvolat duchy velikánů, jenž dle našich myslí bloudily městem. A tak jsme postupně vyvolali ducha Aloise Jiráska, Bedřicha Smetany a když jsme chtěli vyvolat první ženu, totiž Boženu Němcovou, stalo se to.
Znenadání přikvačila hlavní vychovatelka a celou akci nám zhatila tím, že za velkého brblání odnesla z našeho středu svíci.
Následovalo zprvu ticho, ale pak, za hlasitého šustění znásobeného akustikou vysokého stropu prázdné místnosti se cosi sneslo k našim ztemnělým nohám. Po chvíli kvílivého úleku jsme duchaplně rozsvítily a zjistily, co se k čertu vlastně stalo?!
Celá naše chlouba, totiž "maxi tapeta" sestavená patchworkem rockových krasavců, umně sešitá průhlednou izolepou, se válela na zánovním linoleu.
Hudebníci máničky se ponejprv srolovali a až pak se nám celá ta papírová stěna třaskavě sesula k nohám.
Jako prvačky nás zkraje zamkli ve sklepě při obvyklém nabírání uhlí darebáci třeťáci, měl to být nějaký přijímací obřad či co. Až o celý rok později se nám podařilo hochy zamknout v církevní zahradě, kde zásobeni sladkými špendlíky umnými hody basketbalistů zaneřádili všechna okna kláštera.
Budeme mít na podzim slet, naše škola má výročí. Chystáme se dorazit v hojném počtu a přes sociální sítě si upřesňujrme instrukce. Už jsme předaleko, víme, co budeme vyvádět ve čtyři hodiny ráno, stále ještě letního času. Půjdeme zazpívat po cirka sirka devatenácti letech jedné profesorce zpěvu pod okénko! Doufám, že najdeme cestu a kýžené okénko. Měla nás moc ráda, my ji také, sice půjdeme okolo zámku, a ne hradu, ale to nevadí, hlavně když nám nikdo nevytmaví, že rušíme noční klid, to by bylo, snad budeme jaksepatří intonovat... Na internátě na piaristické koleji, kde jsme tenkrát bydleli, se nám s určitostí zdálo, že se zastavil čas. Možná to bylo mřížemi v oknech, snad tím topením, protože topit se muselo,přišla velká zima, i v klášteře byl mráz a uklízečka neúnavně vytřela všechny chodby. A to pak paní hlavní chodila chodbami, sypala sůl ze zástěry, abychom si my, zbrklé dívky, nepřivodily nedejbože, nějaký úraz!
Přimrzly i záchody a u každého z nich byl bleskurychle přistaven plynový hořák. Jedna nejmenovaná spolužačka měla dokonce velký strach o své ochlupení, když byla nucena tam vlézt!
Připouštím, že to tam trochu chodilo jako v Saxaně, ale my na náš intr nemůžeme zapomenout! :)