Skříňka pod betlém

Betlémy mám ráda. To milé shromáždění veselých a štědrých lidí ve stavu štronza mě prostě dojímá...

Jednoho dne jsem si přes inzerát zakoupila piáno, chcete-li pianíno, protože křídlo by asi málokdo do čtvrtého patra panelového domu z legrace stěhoval, že ano. Najala jsem si proto čtyři švarné stěhováky a k tomu dodávku s vlekem.

Trnula jsem v každém patře, posléze na každém výmolu a naposledy o jednoho ze švarných, který pro mne z nepochopitelného důvodu si stoupnul ke klavíru a jal se ho na vleku manévrovat a přidržovat a radostně  přitom kynul na ostatní účastníky silničního provozu přes náměstí a tři následující obce k tomu. Kynul by patrně i srnkám, kdyby jsme cestou lesem některou zahlédli.

Bylo by namístě podotknout, že má stěhovánímilovná máti již po dvou měsících navrhla, že by se piáno mohlo nastěhovat do patra, ocitlo se totiž v roubené chalupě. Získala před nedávnem zánovní malovanou truhlici, jenž ke své spokojenosti zdárně zrestaurovala a chystala se ji umístit na reprezentativním místě pod oknem, kde se černý klavír k  všeobecné nelibosti nemilosrdně vtlačoval do nových parket...

Pronikla ke mě zpráva, že jakýsi veselý spolek stěhuje a umísťuje po ulicích piána. Připadá mi to jako krásná myšlenka, fandím pouličním muzikantům, a to zdaleka nejen proto, že jsme ve studentských letech jednou před Vánoci žebrali v Litomyšli na náměstí za zpěvu, hry na keyboard a s jedněmi houslemi. Tenkrát jsme ovšem měli nacvičené koledy a vraceli jsme se z charitativní akce v místní nemocnici a bylo nám líto nevyužít dále náš umělecký potenciál... Ale zpět k piánům na ulici, upřímně obdivuji toto nadšení, určitě se za tím skrývá i mnoho času, také fyzického úsilí...

Piána jsou kolikrát němými svědky zajímavých událostí. Vím to, neboť z blízké zkušenosti jsem si vědoma, že mohou zahrát roztodivné kousky, ale, hlavně, co všechno se do jejich útrob dá  schovat:  housle, švihadlo s tělocvikem, nejedna třídní kniha, ...

Tatík další stěhování klavíru ale zatrhnul, pravil, že přetížení by chalupa neustála a bylo vymalováno. Zde mě napadá ovšem další příhoda. Babička ráda malovala, také ráda stěhovala jakož i prodávala. A tak se jednou stalo, že děda při návratu z pracovní cesty nejen že nevěděl, v kteréže se nachází místnosti, tam, kde byl minule obývák, nyní se nacházela ložnice /pokoje se občas k jeho úžasu přestěhovaly celé/ tak i zjistil, že při této příležitosti bylo nutné prodat pod cenou jeho oblíbený nástroj úderný...  

Nábytkózní charakter klavíru někdy svádí k tomu, používat jej coby skříň.  Jsou to knihy, jindy sklenice s medem... Zkrátím to: mě tedy piáno letos nikdo neprodal, nepřestěhoval, neztratil od něho klíčky i to se totiž může stát, ale dostalo se mu té pocty, že slouží coby skříňka pod keramický betlém. Pravdou je, že naň aspoň nedostanou nenechavé ručky, které by si chtěly hrát s figurkami a doplňovat tuto již zažitou scenerii netradičními přírůstky typu palmexman nebo všemožnými plastovými robůtky.  Tak vám nevím, nemám to brát nakonec jako újmu?!