Skok přes překážky a Phar Lap...

A jak jdem do práce, tedy do školy vlastně, na parkovišti namontovali úplně úžasné stříbrné řetězy, aby tam nevjížděli cizinci obzvláštˇs kamiony.Také to není ohrádka pro kuřáky, jak by se mohlo zdát,za chvíli by měli být hájeni. 

Ale jak jsem tam tak překážku zlehka přeskočila (pravda, měla jsem ještě možnost jít po kočičích hlavách hlavní silnice), tak jsem si vzpomněla na Phar Lapa, koně.

Byl až příliš legendární a jeho uměleckou sportovní dráhu jsem sledovala ve filmu sice pasivně televizně, ale zato vzevrubně, jelikož má kamarádka tomuto sportu a ušlechtilým němým tvářím vášnivě podlehla, a tak jsem podlehla také.

Pod pianinem jsme rozestavívávaly její černé, hnědé i bílé, šedivé a grošované umělohmotné koníčky, bylo jich sestro, asi tak dvěstě kusů. Oni s naší dopomocí skákali přes všerůzné ohrádky a keříky, kostičky a občas i na vínové leskymo na gauči, tam ovšem skákali spíše ti moji, nedisciplínovaní.

Koňsky spolu komunikovali, doma jsem tehdy fascinována četla pohádku o Faladě a koňské hlavě... Běhaly jsme do umdlení sídlištěm a skákaly přes všemožné překážky, které se tam v tom čase nacházely. Ale nikdy, opravdu nikdy mi nebylo dovoleno býti Fárlepem, sice dotedˇ celkem obstojně skáču přes překážky, jak jsem si právě i tím dneškem ověřila. Bylo pouhou otázkou času, kdy hra na Farlepa a jeho druhy a spolukoně přejde ve skutečný závod přes překážky, které byly již o něco vyšší a rovněž nastavovací, hustěji a hustěji je skýtal sportovní areál stadionu.

Pan vrchní atlet s černým kufříkem v pravé ruce nám zadal "práci", tedy kolečka a dráhu, výšku, rychlost a jiné parametry. Obrýlený a v civilních šatech pravidelně stoupal po nekonečných schodech stadiónu, aby patrně jedouce sázet tikety na koně z Pardubek  pomalu a důstojně odkráčel v dál.

My lehkoatletky zatím ždímaly trička a skákaly a skákaly, frkaly, obíhaly a nohama komíhaly. Až pak, když mi narostla prsa, připadala jsem si při skoku spíše více jako kráva než kůň, bylo to tím fotbalem vedle a na Fárlepa jsem přechodně téměř zanevřela.

Ve chvíli dospělosti jsem naráz přestala docházet do několika zájmových dle tehdejšího mého názoru nedůstojných kroužků, okruhů, kde rozumně uvažující dospělý nemá přece co pohledávat! Také kánoistika mne v ten čas zcela přestala zajímat.

Docela toho lituji, mohla jsem jistě býti Phar Lapem číslo dvě, jenže ani jakožto žokejka jsem se neosvědčila. Mé dvě sestřenice ovšem tento koníček zaujal natolik, že jezdí dodnes a i příbuzní od otce mají nějaké ty vozíčky s koňmi. 

Sama jsem na hřbetě seděla jenom párkrát. Babiččin soused měl tažného, což ale Eva Fárlepka pravila, že to neplatí, protože není ušlechtilý a tudíž na závod zcela nevhodný, takový těžkotonážní. Což mi ovšem nebránilo ve chvílích sousedovy domovní absence (patrně pivní) vylézt koni na hřbet a projíždět se. Eva mi to nevěřila, tak jsem coby očitého svědka měla bratra, který tedy jezdil se mnou.

Dále v dospělosti jsem vzala družinu s dětmi za kamarádkou, která vlastní útulek a zde děti posléze nechala provézt. Pak ale začaly skandovat, že to je bezvadný a musím se rozhodně projet také! Byla jsem rozpačitá a celá nesvá, ale vylezla jsem tedy s dopomocí na hřbet , ve snaze zachránt autoritu stůj co stůj a objela zkusmo kruh, pak jsem se ale zděsila na tom hřbetě, že vlastně když bych spadla, kdo by je asi tak odvedl do školy... Mám za ty tvory dole zodpovědnost!

Snažme se, prosím neotupět! Závod bych nedala, natož Taxis! Pak na středce se "závody koní" konaly v zámecké zahradě přes buxus. Phar Lapa však bohužel neznali, k jejich uším nedolehla pranic jeho převeliká sláva! 

Ten řetízek na parkovišti ale občas přeskočím, vždycky mě to nutká, úplně jak z té scénky s Kaiserem v tělocvičně, když skáče přes kozu, také jsem děckám včéra zpívala "Doney Gal" a "Já mám koně". Pěkný pátek vinšuju!