Bylo krásný zářijový den, lidé chodili jen v tričku a kraťasech. Ve skleněném království se zastavil čas, byla Sněhurkou, až příliš zdravou. Ačkoliv tam stála uprostřed v nezvyklé zelené pavučině, jak nazvala ten podivný hábit!
Okolo ní probíhal boj o život. vlastně o samotný začátek života... Tak ačkoliv Vilma stála v zeleném zdravotním fáči uprostřed podivné místnosti, připadala si nejistá. Ocitla se zde se svým synkem snad náhodou?
Celý sled událostí se odehrál rychle. Její dobře živený syn tam byl umístěn přímo ve středu všeho dění, doufala, že ne jako reklama, či výstraha. Byl velký, žlutý s malým důlkem pod čelíčkem a byl krásný. Zkrátka je převezli do fakultky a hoch měl nyní po operaci.
Zase bylo cosi podivného, světlo světa spatřil před pěti dny, jakožto největší narozené dítě ten týden měl své četné obdivovatele, ale pak se vše nějak zadrhlo. Co všechno způsobí rh faktor, Vil málem křísili také, kvůli vysokému tlaku.
Zde se musela dokonce ospravedlňovat, proč je kluk tak menšinově velký a co jako takový vlastně pohledává v inkubátoru? Měl přece skoro pět kilo.
Sisters běhaly neustále za ní na pokoj, hošík narušil poklidný a zaběhnutý denní režim a všeobecný tichý klid jejich oddělení. Hlásek měl navíc jako zvon a již od prvních chvil, kdy mu vložila do úst dudlík, viděla, že by se jím byl zadusil, málem ho totiž spolkl, propadl mu do pusinky...
Kolem ní každý den procházelo množství rodičů na své skleněné ostrůvky štěstí, v tašce nesli většinou nutrilon, otáčeli se na její dítě s pátravým otazníkem ve tváři a mnozí se zastavili. Někteří dávali najevo obdiv, jiní neskrývali své pohoršení pod nadvyživeným dítětem. Obzvláště jeden otec Vilmu doslova vyváděl z míry, donekonečna rozpitvával okolnosti, vyšetřoval a vyptával se i sester, co to má jako znamenat?!
Na očích mělo dět´átko škrabošku proti světlu, úplně jako Zorro mstitel. S monitorem dechu si leželo na kožešince, možná se i usmívalo na nevelké skleněné vitrínce. V noci mu potají potichu zpívala, ale kdoví, jestli ji neposlouchalo i ostatní obecenstvo?
Venoušek, jak Vil připadalo, působil zde doslova jak Golémek, měl velké ručky, mezi očima měl navíc znatelný hlubší důlek, jen kde vzít šém, pomyslela si pobaveně Vil, který byl znatelnější, pokud měl plakat anebo se začít radovat.
Když tak koukala na škrabošku, musela si vzpomenout chtě nechtě na loňšké kolo, kdy ji přivezli na pokoj a oznámili: "Tak maminko, vaše spolubydlící je rodilá australanka a mluví pouze anglicky!" Ještě na vozíku Vilma nevěděla v ten moment ledacos česky, ale tahle hláška ji uzemnila úplně. To měla jistě z toho, že se smála jako blázen předtím na chodbě tomu, že jim na porodnici praskla voda, ale potrubní.
Sheley, vyvedená zčerstva ze všeho, kromě neustálých dotazů na věci odborné, odporné i běžné, byla Adventistkou sedmého dne. V noci obvykle nosívala škrabošku, to aby ji ze tmy nevyrušovalo bezpečnostní světlo na pokoji. A jednou se zvedla a vyděsila tak mocně nebohou sestřičku, která v ní zřejmě viděla nočního lupiče, protože vykřikla. Vil jí překládala, co se stalo.
Venda zlobil. Vyvalená sestra uprostřed noci shledala, že oddělení vykazuje nezvyklý hluk, přikvačila k podezřelému místu, jiná miminka se jen mátožně mlela a uprostřed, " ale to vaše dítě, packami mlátilo do skleněných stěn rakvičky, divže nám to tady nerozlámalo a začalo křičet jak na lesy!" "Asi měl hlad." Pokrčila rameny a šla ho kojit.
A to vyvedl její pětidenní syn, už takhle malý a zlobí, vida, málem roztloukl inkubátor! Možná se měla pojistit, uvědomila si zahanbeně Vilma.
Její nezvyklý kurz angličtiny ji bavil, protože měla vše vysvětleno dvakrát a viděla, jak někteří horko těžko mluví plynně, potili se, jako i ostatně ona, při Shelyiných záludných dotazech. Vilma jim to přála, nebot´ téměř začala myslet anglicky, však i doma se pak několikrát přeřekla.
Potkala mnoho smutných rodičů, příběhů. A těch papírů! Vilmě vůbec připadalo, že papírů a tiskopisů není konec! Vždycky si vzpomněla na babičku a na válku, když jí bylo nejhůř. Před válkou prý docházelo k nárůstu nesmyslné administrativy, odbornosti a formálnosti. Přitom nic tak nezabíjí, neubíjí člověka právě jako ta formálnost.
No, nezapomněla minule zapojit monitor dechu? Zase byl poprask. Měla svého syna ráda, bylo to nepatřičná dvojka, za oknem jezdily kočárky a ona se už nemohla dočkat domů...
