Šesticípá hvězda...

Autobus jel rychle napříč oponu vody, uvnitř autobusové soupravy však bylo útulno.Vesměs posádku tvořili mladí. Ta věc pro ni měla určitý předem nedefinovatelný význam. Neřekla o tom samozřejmě nikomu. Co kdyby se už nepoštěstilo?

Neboli zcizit kus času jen a jen pro sebe, rozkrývat kus minulosti a mít svobodu vnímat to, na čem Stelle právě TEDˇ maximálně záleží! Opět, jako vždy, nešlo o výsledek, běželo jí o ten nádherný průběh, proces, který chtěla zažít navzdory všem a všemu.

Hlavně si musí zapisovat pocity, které ji jistě zaplaví na místech s takovým geniem loci. V Nymburce si vzpomněla na babičku, která kdyby jela do Prahy, tak jedině do Národního divadla. Do Nymburka jezdívala vždycky z Prahy za tetou.  

Nebyla sice dějepisářem a ačkoliv její kámoška Věrka šla na koncert skupiny Tryska a zvala ji také, ale tohle možná byla ta poslední možnost...

Prostě se vzepřela maximálnímu podřízení osudu. Každý rok pořad poslouchala v rozhlase, navíc její jméno bylo židovského původu, nepřestával ji fascinovat.Snažila se pozorně poslouchat a zachytit fakticky celou, celičkou tu nepochopitelnou řadu anonymních čísel, čtených ze stěn Pinkasovy synagogy, ručně nově přepsaných, (protože v minulosti byly poškozeny), od roku 1992 do roku 1996, ze které muselo všem zákonitě prostě mrazit! Neboť co číslo, to člověk, to osud, něčí dítě, něčí... 

Nasadila sluchátka, možná spíše "hluchátka", autobus totiž rachotil a nepříjemně vibroval. Hudbu tam frkla tematickou, žádný čurbes pofidérní, ale Barbaru Streisand...Pak řidič pustil rádio, po reklamě shodou okolností přispěla až nebezpečně paní Helena: https://youtu.be/g_3my5BNOZo 

Ten letitý pocit, znovu se vracející, ne nepodobný scéně filmu Pátý element, kdy hlavní hrdinka dosahuje absolutnímu uvědomění, nedal Stelle spát. Najde To číslo a pokusí se konvertovat. Konvertovat z ateistického komačismu na Judaismus. Znělo to vysoce šíleně, leč svěřit se nemohla. Okolí by tato opětovná výstřednost mohla šokovat, ne že by se pozastavovali nad jejími zvláštnostmi v jídelníčku zprvu u náctileté, ale kolem se to začalo míhalo bulimií a anorexií a dietami tak různorodými, že sice nikomu nemuselo být nic podivné, ale nešlo jen o to. Četla nejprve doma, potom si i půjčovala i jinde, knihy s tematikou holocaustu. Rodiče šíleli. 

O co šlo? Vlastně chtěla doslova potají nahradit jedno srdce, které vylétlo komínem kdesi v jižním Polsku. Pak tu byl ovšem ještě Jáky, studoval historii a v oné Osvětimi byl a byl tudíž vysoce informovaný a tak vůbec...Jezdili spolu potmě na kolech, ale nešmajchlovali se. 

https://youtu.be/Zd3DDZ4Favs  

Vzpomínka ze Stelliny základky: Skupinová fotografie, kde krom několika metalistů a běžných občanů se nachází navíc jejich dívčí trojice v černo- fialovém oblečení, s nilským křížem a Davidovou hvězdou na krku držící v rukou nápis Shalom a Oceán...Není bez zajímavosti, že právě jejich třída byla umístěna v bývalém skladě CO, jelikož žáků byla hrstka, rok předtím si zde ještě dozimetry měřili čuchometry... 

Také Mařenka, její další spolužačka, omdlela na koncertě kapely Shalom. Přitom nebyla klasická omdlévačka, ale pan zpěvák Petr za ní přijel až do nemocnice, neboť Lucie prozradila, že Mařenka trpí cukrovkou. Přinesl jí kytku a z toho pak omdlévala bezmála půlka intru! Již však bez Mukovy květinové odezvy.

Autobus zastavil. Řidič s potetovanými pažemi jí poradil cestu k synagoze. Tetování jí nahánělo hrůzu! Ten pocit, že na Tebe kdosi cosi nakreslí nebo napíše, jako cejch, tenhle potentovaný svět potetovaných všude okolo ji vadil . Kdyby existovala tetovací fobie, pak by se určitě jmenovala po ní! Na okolí působila až chorobně nesměle. Ale zákonitě každý symbol má určitý význam, o kterém se v katalogu modrých kreseb tatérů  nikdo raději příliš nezmiňuje.

Tak dobře, i Golem k tomu přispěl svou trochou do mlýna, byl zcela nekazově odlit ve výloze dárkového zboží a  ve škole dáván za příklad nebetyčného kýče. Stella měla ale masochistické sklony a přes veškerou zvrácenost a odrazování se odhodlala k činu. Zjistí si nejprve podrobnosti... Snědla zeleninový mišmaš a k svačině pak si koupila kávu...

"Vítáme Vás na přednášce! "Vyrušila jí průvodkyně." První část celodenního programu právě začíná..." Praha,  londýnská mlha a Stella sama! Ve strohé místnosti byla skupinka mlčících lidí, samí vesměs starší, jež tipovala učitele dějepisu, ženy jenom čtyři. Vlastně ji k tomu možná dokopala kniha Benjamina Kurase "Nebýt Golema".

Byla jaksepatří ochromena, měla sem vůbec jezdit? Asi tak půl hodiny pečlivě zapisovala podrobnosti o svátcích, zvycích, atributech židovství. Vida, kuchařka, ta ji zajímá: A že musí mít domácnost i dvě mikrovlnky, to ji hodně překvapilo...Ani nevěděla, jak tam sedí dlouho, ale byla to fascinující chvíle, plná zajímavostí, venku byl zatím šrumec turistů...Na předjarní ulici byl mumraj, světlo, italština a jímavá krása tajemna...

"Buon giorno, di che cosa ha bisogno? Vieni con me? Ptá se jí pozdě odpoledne sympatická paní s modrým deštníkem. Stella odpovídá:" Io ho checco, jsem češka!"

Poněkud se zasnila a pak měla co dělat, chytit jejich výpravu, však ten nesympatický stařík od vedlejšího stolu se na ni mračí o odstín více...Následovala synagoga jedna po druhé, až dospěli k Pinkasově synagoze...

Hluboký nádech- a vešla. Páni v jarmulkách stále mlčeli, na stěnách byla čísla, přesněji ohromné množství dlouhých čísel. Bylo to numero neuchopitelné, anonymní, dlouhé, někým přidělené, strašlivé, navzdory tomu, že bylo napsáno krasopisně...Připadala si jako mešuge, taktéž břímě pro lid izraelský. Číslo, jež si zapamatovala, nenašla ani s třetí výpravou.

Oddíl chytila hluboko na židovském hřbitově, náhrobky opršelé se šedozelenou patinou lemovaly špalíry turistů. K náhrobku Maharalově položila menší zelenošedý kamínek...

Při návratu do centra si koupila CD skupiny Chesed, přepadl ji pocit svobody a radosti. https://youtu.be/TRRyVaFg5XQ