Schůze jako růže...

Magda pospíchala, chtěla ještě chytit alespoň  dobré místo. "Včerejší kino bylo úžasné! " Pomyslela si. "Nejste  ta právnička?" Vytrhuje ji netrpělivý hlas pana Ředkvičky, který měl celou záležitost na starosti.y

"Vida, člověk se hezky ustrojí na rodičák a hnedle vypadá jaksi důležitěji..." Majda se napýří, má hned lepší náladu na rozdávání a odpoví blahosklonně: "Ne, nejsem..." Až teď se ale diví, že si ji nepamatuje, no ovšem, musí mu být kolem osmdesáti, ale potkávají se nejméně jednou týdně...
Po tom dnešním únavném rodičáku si jistě zvednu náladu",Těšila se. Prostě není nadto, jít ze schůze na schůzi,tentokrát však domovní.
Půl partaje, ne-li víc, zevluje v papučích a lemuje chodbu z obou stran, zrychleně si všímá, než podepíše prezenční listinu.
Teď už alespoň vidí Veroniku, která se právě cpe koláčem vlastní výroby a dráždí tak chuťové buňky ostatním postávajícím.

"Tak jsme si říkali, nepořídíme si uklízečku, platili bychom jen o 70 korun měsíčně navíc?" Svaz důchodkyň ale neoblafne, uklízejí tu přece leta letoucí, no ne?! "A kde máte tu právničku?" S gustem si odfrkne Nováková, dobrá duše toho spolku...

"Pořídíme nové dveře k výtahu, no, je to spíše kosmetická záležitost!" Pan Ředkvička neohroženě pokračuje, brodí se zvolna svým naučeným textem a očima úpěnlivě čeká příchod právničky. Po dalších komických deseti minutách se za oslavných ovací zjevuje právnička v džínové bundě.

Magda podcenila situaci, zapomněla, že pro mnoho občanů to bude velká kulturní událost srovnatelná snad jedině s akcemi v Kauflandu, jen s tím rozdílem, že tady nemají kachnu za pakatel.

Stará paní Vejdělková po ní pásla očima, i ostatní se po jiných pásli, ba co pásli, loupali očima. Magda si toho všimla, potom ale upoutal pozornost příchod zapisovatelky a její velitelky s notebookem pod paží.

S roztomilým miminkem už se téměř loučila, asi jí už nebylo přáno. Navíc žáci jí to kořenili, jak se dalo. I když...Jeden z andílků, jak jim přezdívala, její katedru nazval katedrálou vědění. Jak krásné, na šesťáka!  

Hlasuje se, Magda má pocit, jakoby hrála v počítačové hře, řídí se heslem " Většina má pravdu." Kdyby aspoň ten její Kuba tak neřádil, neustále. Jeho lajny byly ostré jako břitva, na kterou poslední dobou stále častěji zapomínal. Sledoval jí všechno, kontroloval věci, dokonce i elektronickou poštu. Věděla to. 

Nevykazovala stejné kvality jako ostatní ženy od chlapů z jejich práce. Když dostala ten puget růží od kolegy, zazmatkovala. Přitom měla konečně pocit, že se jí daří, společný projekt jejich dvou tříd byl úžasný. Ale co když to myslel jinak?

Květina byla skvostná, jen nedobrovolně se jí zbavovala. Vyzmizíkovat ji nemohla, v práci by vzbuzovala také spoustu otazníků, třeba úplatku, kdoví...? Magda zpanikařila. Tak spláchnout a hotovo.

Usušila si ruce.

" Lidi! Neházejte prosím z oken jídlo, minule tam ležely knedlíky! Začíná volnou debatu rázná pejskařka, zvědavé pohledy odhání odzbrojujícím: "Já si Bobinu hlídám, už jí tam ani nepouštím, ale hlavně tím živíte krysy, to si laskavě uvědomte!"

Ředkvička: "My to kamerujeme, to se nebojte. Taky jsme začali minulý měsíc kamerovat i trubky! Ženy, neházejte nám květiny do záchodů! Snažili jsme koleno pročistit drátama, ale nešlo to. Museli jsme přeřezávat  celé koleno, tři chlapi měli co dělat až nakonec vyndali  pugét růží!

Magda rudne. Co morální lajny, morální lejna se dostala do úzkých. Bylo to tím, že byly ucpány obrovskou kyticí holandských růží, jejích růží, které ona osobně nacpala do chřtánu jejich záchoda, jež mimochodem vyhrál jakousi soutěž designu na minulém veletrhu v Miláně.