Rouška jako fetiš...?

Rouškový fenomén dnes rozdělil společnost na dva tábory: ten orouškovaný- opatrný a neorouškovaný- tedy pomyslně odvážný. Pokus rozkryl to, o čem společnost donynějška mohla jen pochybovat: jsme pod velkým tlakem a vlivem.

Podobný experiment naše současná společnost nezná. Dalo by se snad přirovnat k povinnému nošení pionýrských šátků či v krajním případě židovských hvězd... 

Pod vlivem tlaků, pod nesmírným vlivem rouškové propagandy, která naše životy zasáhla natolik, že nyní se ukazuje, že část našich spoluobčanů bez roušky cítí doslovně jako nahá, proto textil z tváří neodložila ani dnes, kdy jsou opatření výrazně rozvolněna. Samozřejmě vyjma rizikové kategorie starších občanů, kde to jedině chápu.

Přitom jde o textilii velikosti kapesníku, která ač kva kva kvalitní, dost možná dnes už i značková, barevná, vytuněná, extravagantní stále nejvíc ze všeho připomíná náhubek. Náhubek jako doklad poddajnosti. Je opravdu třeba mít roušku jako fetiš?!

Zkrátka jsme označkováni anebo neoznačkováni, onálepkováni či neonálepkováni. Narušena je tímto významně identita, jak ta lidská, tak ale i celospolečenská. Jsou tímto narušena obličejová gesta a mimika, verbální, ale i nonverbální komunikace, odezírání,... Strach, obyčejný lidský strach, bázeň a vojenská kázeň jsou nám naordinovány díky tomuto bizarnímu textilu, či papíru... Stala se z toho tedy módní vlna? Chápu, mnozí do ochrany investovali majlant.  

Rouškový fenomén zde však zdomácněl, přesto velice snadno. Jak je možné, že jsme roušku přijali bez velkých cavyků dočista bez jakýchkoliv námitek svorně, stádně, bez odporu?

Jak se tedy stalo, že dnes přijímáme včera nepřijatelné, dokonce mafiánské způsoby naší vlády? Bojíme se viru, uprchlíků, krize, sucha,...?  Dokáže nás rouška uchránit od všeho, je rouška pravé řešení?