Prraha s Mařkou a Jiřkou

Plán: Pobýt asi tak týden v Praze, obejít kulturní památky a navštívit přátele. Dne 11.11. 1996 přesně v 10 hodin jsme zašli za naší milou Dobromilou, která nám udělila dvakrát angínu, která ale jela s námi, Mařka děsně kašlala. 

Sebou na výpadovku jsme vzaly snad celou naši výbavu! Byla to fuška doplazit se beztrestně až na výpadovku na Hradec se vším tím haraburdím. Batohy jsme hvízdly na zem a už jsme mávaly.

Zastavil nám pán s dodávkou, který se s námi vůbec nebavil a zavezl nás "až" do Vysokého Mýta... V Mýtě, nevím proč, asi kvůli těm ohromným zavazadlům nám opět stavěla dodávka s pánem kouřícím nám pod nos.

Vysadil nás uprostřed města HáKá a my zkusily své štěstí jet načerno trolejbusem až na hlavní nádraží, což nám vyšlo. Nohy nás docela bolely, když jsme se zase ocitly na výpadovce na Prahu. Řemeny batohů nás dřely, tak z toho záda byly nenadšený.

Předtím jsme si ale koupily popcorn, samozřejmě slaný, sladký je pro děcka a schroupaly jsme ho hned na první lavičce, kterou jsme potkaly.

Postavily jsme se, mávly, proti slunci byly jistě vidět jen naše siluety, protože jsme se zasnažily schovat naše velká břemena za značku.

Možná proto nám zastavil jeden bourák červené barvy s obrýleným nekouřícím šoférem, takže v autě to i vonělo... Slunce se vesele smálo na lesy a pole a města, co jsme je míjeli, ale také nám bylo za chvíli vedro. Z pana řidiče se za chvíli vyloupl bývalý stopař s tenkrát dlouhými vlasy, co stopoval každým rokem stále jen do Sedmihorek s první manželkou Magdou, tehdy prý byla ovšem ještě dlouhovlasá a príma.Tak tam pojedeme třeba příště, zřejmě to tam stojí za to...

Ovšem za chvíli už jsme to fičeli po dálnici 160 kilometrů za hodinu, poslouchali hity sedmdesátých let a byly fakt šťastné. Tento milý řidič nás přiblížil až na Karlín a vysadil u Invalidovny. Co teď?!

Šílely jsme radostí i starostí, byly tři hodiny odpoledne. S klidem jsme se vyptávaly lidí, jak se asi dostaneme na Strahov, přesněji řečeno na koleje, kam nás pozval kamarád Matěj, do bloku číslo sedm, prý nás Prahou provede...

Uvítání bylo ovšem velmi podivné, paní Šedivka na vrátnici nás hned zkraje preventivně okřikla, chtěla také občanky a nahoru pustila jen Jiřku.

Ve třetím patře na dveřích, které byly snad ty nejkřiklavější z celé chodby, byly nalepeny desítky vzkazů Matějovi od dívek, také jejich adresy a telefonní čísla a také tam stálo: " Milá Karolínko, přijdu za deset minut, Matěj !" Po zaklepání mne nikdo nevyzval, abych vešla dále...

Obě jsme se sesuly na lavičku a byly doslova na prášky! No, Matěj se zdál jako spolehlivý, tenkrát když nám dával adresu na rockotéce, znělo to tak slibně...

Z adresáře jsme zalovily jiné číslo kamaráda z bloku číslo deset, ale ani ten nebyl přítomen, tam kde bychom čekaly, že by měl být, tedy za těmi dveřmi. Uplynuly asi dvě hodiny, ze kterých nám bylo jasné, že vzkaz Karolíně, kterou jsme znaly, je prastarý, jelikož mladý pán  neráčil svoji "nástěnku" aktualizovat! 

Kolem nás chodili samí "krásní mladí perspektivní lidé " jak to zpívá Mňága a Ždˇorp v písničce a my byly jako mátohy uprostřed všech svých pokladů, co jsme je v Praze nutně potřebovaly...

Matějovi jsme napsaly vzkaz: "Milý Matěji, tak jsme dorazili, kde jsi?!  Říkal jsi, že tu můžem bydlet klidně půl roku, tak jak to je? (Půl roku jsme nechtěly, nám stačil pouhopouhý týden) Mařka a Jiřka."

Vzkaz byl na celých těch dveřích ten nejkřiklavější...