Pravěký brakoner /povídka/

Na Sibiř se chystalo několik expedic, také jihomoravský archeologický ústav chtěl zkoumat tání ledovců, zálusk měla i koronerka Justýna, které by se nějaká ta zajímavá trofej hodila do obyváku, osvětlená vitrína již dávno 

nehostila žádný ojedinělý a zajímavý exemplář. Krom několika kusů keramiky lidu popelnicových polí a jednoho domnělého drápu z dinosaura kdesi z antarktické výpravy nebylo v bytě pod lomem dlouho nových přírůstků. Ne že by Justýna přičítala nějaké magické kouzlo či rituál těmto pravěkým relikviím, kterými se ráda obklopovala. Občas sice vytáhla obřadně krabici kostěných miliony let starých fosilií, ale neměla již dávno tolik času probírat se obdobím Permu. Byla to uvědomělá pracovnice s politickými sklony. Mládě tyranosaura Rexe bylo neklidné, jak ho povalila rezavá kočka a spadlo s rachotem na plovoucí podlahu kdesi v šestém patře...  

Martin si četl doma v Modřanské rokli ve wikipedii, mnoho knih opravdu nevlastnil, ale chtěl si aspoň o víkendu vyrazit na posed s kamarádem.:" Kořeny pytláctví lze vystopovat už na samém úsvitu lidské civilizace. Pytláctví bylo vždy spojeno s oblastí lovu a ochrany volně žijících živočichů. Ve chvíli kdy vzniklo právo lovu a rozdělilo tak lidskou společnost na ty, kteří oprávněním k lovu zvěře a ryb disponovali a na ty, kteří toto oprávnění neměli, vznikl fenomén pytláctví. Ačkoliv bylo pytláctví v minulosti velmi přísně trestáno, nikdy se jej nepodařilo zcela vymýtit. Kvetlo hlavně v období válek a hladomorů, ale i v klidnějších dobách si mnozí přivydělávali prodejem upytlačené zvěře či ryb. Ve středověkém období a v raném novověku pytláci často končili na šibenici. V roce 1562 buchlovský soud odsoudil pytláka k trestu smrti tzv. „starým způsobem“, kdy odsouzený byl oběšen v srnčích a zvířecích kůžích s přibitými parohy nad hlavou."

Martin to nakonec rozmrzele zaklapl, aby si nachystal  loveckou výzbroj.

Nic bohužel v nadcházejícím volnu neviděli, prošli jen pár fotopastí, které zachytily vlčí stopy a pár očividně nudících se děcek. Posed oproti tomu skýtal několik výhledů na zajíce a monitorovali nakonec i divočáka. 

Hospoda vřela, nedalo se téměř nikam sednout, byl Silvestr. Spousta cizinců, také alkoholu, ale kouřit se muselo jako na potvoru venku. Bylo to podivné nařízení, aby mohli kouřit uvnitř, museli by využít jiný bar na periferii, takzvaný klub, kde bylo povoleno kouřit členům klubu většinou za zavřenými dveřmi. Mezi nimi, tedy členy pofiderních klubů by se však dali vyskytovat rovněž udavači, a tak bylo lepší s ostatními kouřit venku. To by se například v takovém Maďarsku nestalo, zmínil na okraj Sergej, který si k Martinovi přisedl. 

Sergej byl původně z Minsku, ale nyní pobýval spíše v Jakutsku, cestoval obchodně po Evropě. Zapálil si dýmku krásným exemplářem zapalovače s bílými inkrustacemi slonů. Jako první si i blafnul.

"Odkud máš ten zapík? "Zeptal se Martin zvědavě lámanou angličtinou.

"Chtěl bys taky takovej? Padesát doláčů a je Tvůj kámo."

"Je z mamutoviny." Dodal ještě po chvíli tajemně a vyfoukl dým do mrazivého večera.

Martin mu příliš nevěřil, částka ho přímo konsternovala. Po chvíli ticha se vzpamatoval. Začal se zajímat, kde se mu ho podařilo sehnat.

" Kam na to chodíš brácho?"

"V Jakutsku tajou ledovce ve velkým, tak tam naše party těží mamutovinu v permafrostu, nějak se ti kluci živit musejí. Dříve jenom pašovali lidi a chlast, teď jak to tam taje ve velkým, máme v tom celej majlant."

"Zajímavej výzkumnej záměr", zažbrblal si obdivně Martin pod vousy a začal horečně přemýšlet.  

"Jako se zlatem, kámo. Hnusná břečka, frost, to měkký bláto, úplně jak támhleta cocacolová tříšť",  zazubil se Serja a ukázal na Táninu skleničku. Děsně to ale smrdí, dočista jako mraženej kozel. Je tam vždycky plno metanu z toho jejich pravěkýho metabolismu.

"Ti povím, ještě že mám prořízlou hubu a umím všechno jaksepatří prodat." 

"Voni pracujou s tou masou, rozuměj, nejsou to žádný zkameněliny, je to úplně jako povolený maso z mrazáku v tom Permafrostu, víš?"

Sedli si pak k malému temnému stolku a Sergej ukazoval Martinovi produkty z domnělé mamutoviny, které Martinovi připadaly spíše jako nějaké černošské výrobky ze slonoviny. Jeho přítelkyně Tanja, krásná mongolka, měla v mobilu další fotky těchto uměleckých skvostů a na krku malého slonovinového či vlastně mamutovinového Buddhu. Martin si tedy od dvojice prozatím objednal několik těchto bělostných kousků, zkusí to zašmelit u bossů, těch, co mají v oblibě chovat lidem na odiv tygry a chovají krokodýly. Objednal zvesela další rundu.

Konečně zazvonil telefon a Justýně kdosi na konci telefonu oznámil, že do užšího výběru výpravy k Čínským hranicím ji bohužel nevybrali. Byla zdrcená a zlostně praštila Pf kem s mamuty o stůl.