Peripetie utrženého sluchátka

Telefonuji sporadicky. Ne, že bych nerada hovořila, to ne, ale pokud člověk nevidí protějšek, jde mi to proti srsti. Můžete mi sice poradit, abych více používala skype, tam zase obvykle ale vázne zvuk. Jakým způsobem zjistíte, zda hovořící nejede právě v autě, nesedí na wc, neleží ve vaně, apod.?  A jak se přitom asi tváří?  

Kde mám zkrátka jistotu, že rozpráví jako já u kávy?

Možná vím, který další z typů telefonujících sedí přímo v cukrárně u nepřekonatelného větrníku. Jsou jím operátoři všech druhů. Vanilkovým hlasem se Vás optají: "Máte čas na krátký monitorovaný rozhovor?". Samozřejmě, že nemám, slovo monitorovaný ve mě vzbuzuje husí kůži, navíc většinou řeším takový normální den se třemi dětmi, zaměstnáním, nákupy, atd... Protože nechci "Růžovku" zranit (dle hlasu usuzuji na růžově oděnou slečnu), nasazuji útrpný tón a ať to zkusí v tolik a tolik hodin, což pak většinou zavolá, ovšem mě nachází opět v nějaké zajímavé situaci... Marketingoví povídálci slibující produkty, slevy, výhry, zájezdy, monitorují, lákají do svých osidel... Podezřívám je silně, zcela určitě vynikající větrník zapíjejí ještě i cafém latté.

Nejvíc "hovorrů", jak se mi zdá, se  sejde okolo oběda. Možná, že jsou nejenom babičky zvědavé co vařím, rozhodně jsem líná od stolu vstát. A taky, že nevstanu...

Tuhle jsem zase měla faux pas já, telefonicky jsem za pět minut osm ráno zjistila, že můj dotčený pojišťovák ráčil jít do důchodu. Když už vstal, tak mi alespoň nakonec poradil, za což mu neskonale děkuji!   

Raději datluji. Píšu SMSky, i když s vědomím, že to není až zas tak působivé, má známá považuje všechny esemesáky za kulturní barbary. A taky za šetřílky.

Naposledy jsem se orosila, volala jsem stařičké sousedce sanitku, kterou sama sobě přivolala před dvaceti minutami. Zásadní informaci, že vytočila číslo 112, jsem z ní nevypáčila, a proto jsem nic netuše vše vyřizovala se 155,  o žádném výjezdu spojovatelka samozřejmě nevěděla. Během hovoru u chodníku přistála sanitka a řidič se moc omlouval, že měl jiný výjezd....

Dokud utržené sluchátko mlčí, jsem šťastná. Nikdo mne nemonitoruje a to ticho, považte, léčí... 

Nedávno jsem měla na pravé ruce pěknou modrou ortézu a přála bych Vám vidět, jaká je to legrace vydolovat jazzově vyhrávající dotykáč z těsné džínové kapsy po pravé straně...

Trochu mi to připomnělo má úžasná náctiletá léta, kdy jsem hypnotizovala předpotopní  telefon a odmítala prát, vstrčit ruce do těsta, obdělávat záhony i nasadit si gumové rukavice. Jen proto, abych náhodou nezmeškala hovor...

Dnešní "Tamagoči" bývá náchylné k následujícím situacím: Utonutí ve vaně, v záchodové míse, ba i v polévce. Dále v moři. Ožužláno batoletem. Ztracení- nejlépe na poli, ve vlaku, na střeše automobilu, taktéž jeho nedobrovolná výměna dokáže potrápit. Může mu vypadnout kláveska, kryt prasknout při upadnutí či mrštění. Legrace nás přejde při rozbití nabíječky či přestřihlém kabelu. Sluchátko choulostivé musíme zkrátka chovat jako v bavlnce.

Když už odstraníme lidský faktor, může dojít ještě k nedostatečnému signálu a vypotřebovanému kreditu. Pakliže jsme kredit dobili, doufejme, že sobě... Pokusím se najít v telefoningu cosi přínosného, podobně jako si slavný herec Orlando  pořídil retro sluchátko k mobilu... 

Co my jakožto děti dělaly v plné čekárně lidí bez líbezné hry na utrženém sluchátku ze řetězu - Angry Birds ? Nevíte náhodou?!