Okna s výhledem na Zvičinu

Ohnisko vzdálenosti mezi ním a ní dělilo celé světy, citový i pocitový chlad s trochou té mlžné mikropěny se onen den nacházel kdesi hluboko pod normálem měsíce ... "Říjen- burčáky pijem" Jistě by napsal Wendy na transparent.

Den se zdál být tedy jednotvárný, namodralý dýmem a on chtěl od ní jakousi osobní oběť v podobě  okna, okna které bylo směrováno na kopec, každý se po tomto výhledu pídil... Nebo by měla přestat s těmi svými aktivitami a být víc pasivní ?

A proč a kdo vlastně chce mít výhled na kopec, poslední výběžek Krkonoš a vyhaslou sopku v jedné podobě? Asi  co by obětoval on? Hejna berušek z okenic?  V tom případě... Nepřála si nikdy být zástupnou láskou.

Předstírání, prostírání..." Drmolila si cestou ke křižovatce, kde tehdy Wendy bydlel v obecním domě a vykřikoval do světa svá moudra! Třeba: "Člověk musí umět mlčet. Kdo však tvrdí, že i zamlčet? ..." "Roštěná, rýže, rum, aneb nakup nákup...

Wendy byl ovšem bláznem ne z povolání, což mu ale nebránilo, aby se na křižovatce nevykláněl a nevykonával ty své krkolomné divadelní proslovy... Zřejmě si připadal jako státník, ano, byl v perfektní výšce ke svému ctěnému publiku, v dopravní špičce ho mohlo sledovat najednou mnoho párů očí z aut i chodců... Auta kolikrát zastavovala, aby si ho lépe prohlédla. Poté zasalutoval. Však se k této příležitosti také vhodně odíval. Delší vlasy a vousy ozvláštnil rudou čelenkou a navlékl se většinou do splývavého a bílého hábitu. Okno dokořán!

Způsobil jednou i drobnou nehodu, vlastně dvě, ta druhá neměla na svědomí ani zranění, jen pár rajčat a pomerančů se vykulilo z čísi igelitky, jak cyklista zprudka odbočoval až na poslední chvíli.

Napoprvé se modrá škodovka 120 l poctivě omotala kolem pouliční lampy. Šokovaný řidič zprvu sledoval výklad v prvém patře, poté najel na chodník a následovala taková rána, že i řečník mírně ustrnul. Šoféra s čůrkem krve na čele rychle odvezla sanita a policie tu byla hnedle.

"Co bylo bylo, musím zítra prodávat ten byt", napadlo ji pracovně. Minule když čekala před domem, telefon v ruce,  spatřila dodávku mužů tmavé pleti, jak přirazila k chodníku, sama se nerozpakovala  a vzala raději do zaječích! Celý den až do večera pak trpělivě mazala sprosté esemesky a ještě druhý den po zvednutí sluchátka byla její totožnost přirovnávána k neatraktivním zvířecím atributům. 

Holky na ty citáty byly vysazený, ale rozséval je v podobě nažloutlých lístečků poctivě po chodníku a neopoměl jim je předávat, do dlaní, nejradši na protější autobusové zastávce: " Národ, který nezná svou minulost, se odsuzuje k tomu, aby ji znovu prožil" a "Lhát se nikdy nevyplácí, nebo se pak rozum ztrácí", Wendy.

Vůbec neví, proč ji takhle zaujal. Tolerovali ho, i když možná tušili, že to byl on, kdo ve chvíli rozpoložení na místní sokolovnu v roce osmdesát šest ohromnými šarlatovými literami nastříkal nápis: "Nalejte si čistého vína, vy pokrytci!" Pod nápisem nakreslil prázdný pohár od vína. Asi se sám už napil.

Málem se skoulela ze schodiště stadionu...

To by chápala, že se byt musí prodat.  Ale proč tam poslali právě ji, ani nevěděla, že už tam nebydlí, možná byl mrtvý, ještě měla živu vzpomínku na nápis "Nikdy nepromarni čas." A možná jeho poslední: "Věrné srdce konejší bohy země, ostrý jazyk uvádí zemi v nebezpečí..."  "Jsem námořník", vysvětloval občanům stále, a tak se mu začalo lokálně přezdívat Lebeda, to podle večerníčku. 

"Teď bych měla udělat nějaký proslov", lekla se. Jednou je pozval na čaj. Ulpíval si na svých zvláštnostech, zval každého, kdo se naň zvědavě podíval... Asi v ní zůstala, ta imprese okamihu. Nešla tam raději vůbec a když v okně příští ráno uviděla nápis "Na prodej", taktak, že div nevlétla do auta před ní...