O rozsvěcování vánočního jehličnanu

Dnes jsem byla na slavnostním rozžehnutí vánočního stromu v blízké dědině. Zajímavost byla ta, že se nerozsvěcel jehličnan, ale náš národní strom, totiž lípa. A osvětlen byl moc hezky, předcházel mu mimo jiné ohňostroj s hudbou skladatele Friedricha Handla.

Ty tam jsou časy, kdy se kluci pravými sněhovými kouličkami trefovali do tradičních foukaných ozdob, jimiž naše městečko proslulo... A doufám, že letos na sníh také dojde, vy možná se mnou, nebo se mýlím?

Erární sváteční strom nebyl sice tenkrát jaksepatří nasvětlen, ale rozhodně svou krásou a majestátem panoval širokému veřejnému prostranství, alespoň do doby, než ho kluci otřískali, za těch časů ještě nebylo zvykem prostor monitorovat kamerami.

Nemusím snad dodávat, že si pod ním dávali spycha děti, důchodkyně jdoucí do cukrárny, pejskaři a milenci. Věta: "Sejdem se pod vánočním stromem " byla něco jako dnes: "Sejdeme se na facebooku"...

Kdežto doma jsme mívali stromek menší, také pečlivě zahalený do tradičních metalízových odstínů. Jedny Vánoce jsme ovšem neměli tak voňavý stromek jako obvykle, to kup žároviček u podomního vietnamského obchodníka naši domácnost zahalil smradem po škvířící se umělé hmotě... Podotýkám, stromek nebyl umělý. Vše se naštěstí obešlo bez obětech na zdraví, či životech, a to ani na zvířecích. Akorát pojistkám to bylo divné.

Také náš chalupářský sváteční stromek se samozřejmě neobejde bez různobarevných starodávných lucerniček a slavných muchomůrek červených. Původní voskové svíčičky se skřipci jsme zavrhli společně s prskavkami, které také jednou na levé větvi napáchaly ohnivou neplechu. Netřeba  dodávat skutečnost veskrze jasnou, a to tuto: Snad dokonce i po desetiletích neprodukují škvarky, třebaže mají odslouženo a člověk by jim to i odpustil, že?

Chtěli jsme před X lety jednou nasát adventní náladu a s maličkými dítky se zúčastnili slavnostního rozsvěcování obřího smrku, který ten rok vévodil náměstí Tomáše Garigue Masaryka v jednom docela normálním městě. Bylo plno. Už za světla se odvíjel příjemný vánoční program, pod stromem k zástupům promluvil farář zpěvavým hlasem a pár slov prohodil také pan starosta.

Nastal onen dlouho očekávaný okamžik, tmu černočerného náměstí měl ozářit jas naší zelené chlouby. Ale do tmy kromě hvězd na nebi světla stromu jen tu a tam nesměle poblikávala, pomrkávala, jako by se bála, jako by se šetřila. Pro pozorování noční oblohy nebyl, myslím, ten pravý okamžik! Ano, nastalo velmi trapné ticho! Situaci nezachránil ani plnou parou svítící světelný kužel dopadající na čelné představitele města. Náměstí tonulo v tmách! Lidé byli zaskočeni a aplaus nikdo ani moc nezachraňoval.

Světlo nosí také skauti se svým věčným světlem doveženým z města, kam prý vedou všechny cesty. Ti tam tenkrát také proběhli a kromě toho rozdávali dětem bombóny a ilustrované bible, ze které mě děti každý večer nutily číst a měly spousty otázek... Byly to opravdu nezapomenutelné chvíle! 

Proto přeji všem městům hlavně dostatek světla pod adventními stromy, světla není nikdy dost. Abychom na sebe viděli a mohli se tam v klidu scházet. Zkrátka: Ať si kdo chce co chce říká, Vánoce jsou nejlepší ozářené. 

PS: Nakonec ho sice druhý den potají "dosvítili" až moc, ale bylo přece jen -  pozdě.