Nikdy nekončící příběh...aneb fantazie duše

Ano, byl to ten moment setkání s filmem, který ovlivnil celé její dětství. A to navzdory faktu, že nečetla knihu, jakousi předlohu k němu, i tomu, že autor byl filmem zhrozen, neuveden na titulcích, což nevěděla. Fascinoval ji!

Možná ta písnička na začátku a konci... Brečela snad celou noc.Neboť Vilma podlehla poprvé v životě něčemu tak zásadnímu. Zejména věta "Proč neuděláš to, o čem sníš?" Byla pro ni naprosto klíčová.

A tak byla druhou Tami Stromach, dětskou královnou říše Fantazie. Sídlila na vrcholku v slonovinové věži, vlastnila prsten Orinu. Snažila se převelice, aby její okolí neutonulo v bažině smutku, vlastně jen to tvárné okolí jako neživé hračky, ochotní kamarádi, občas rodiče. Snila o kráse.

Přijely kolotoče a zase jim do večera vyhrávaly pod okny hlasitou pestrou muzikou. Vilma milovala horskou dráhu a představovala si, jak ji odváží dlouho, dlouho pryč tento vlak, až do daleké Itálie, kde to bylo podle názoru  její babičky stejně veselé a krásné. Tam by bydlela ve své věži a řídila řeku fantazie.

Kolotočový vlak ji unášel do nádherné země, plné jásotu, tepla a barev, do vzpomínek a nostalgie, pryč z šedé clony. Fascinovalo ji tedy vše mořské: mušle, plachetnice a modré džíny. 

Kolem ní se míhaly instituce, pionýři malované děti, schůze, koulely se kubánské pomeranče. Komíhaly se a všechny děti plnily plameny jisker, aby za odměnu získaly nesmírně cenné odznáčky. Jako královna by odznáčky nepotřebovala, ale občas potřebovala patřit do skupiny, i když měla prsten.

Druhá babička měla zase smysl pro humor a na jedné z rodinných oslav konaných pod širým nebem celé rodině nasadila barevné klobouky. Smáli se až tak, že strýc spadl pozadu do skalky a jeho klobouk se zachytil za jednu ze skalniček...

A pak se to stalo! Kdosi sebral z umývadla ve třídě ten vzácný prsten, prsten Orin a Vilma byla jako paralyzována. Po této ztrátě byla smutná a často mrzutá. Do této doby směla být múzou a čarovat.

Předstírat a přehrávat úryvky z filmů, tuto kratochvíli znají snad všichni, každá generace, namátkou jistá spolužačka byla Angelikou, které musely střídavě všechna děvčata do omrzení dohrávat, malovat si jizvy a pajdat dle úchvatného vzoru, Jeoffrey de Pejraca. Také dovedli mistrně parafrázovat věty ze seriálu "Chlapci a chlapi", který byl zrovna masově sledován, nebot´ tenkrát snad byly pouze dva programy. Vilma ho měla ovšem od rodičů zakázaný, proto hltala alespoň ty jejich přednesy.. Když později patřila do party, jedni se stylizovali do filmu Jízda, jiní zase do Pulp Fiction...

Zde se nabízí otázka: "Můžeme zůstat v jádru stejní?" Nebo se musíme stále měnit, přizpůsobovat jakoby "jít" s dobou, jít dál?" Myslela si Vilma a na celou fantazii pomalu zapomínala...

Neboť stala se ještě jedna zvláštní věc: Na dívčím záchodě kdosi za dveře vyhodil pytel plný odznáčků -plamenů jisker. Děvčata měla náhle plamenů plné kapsy, navíc- bez jakéhokoliv přičinění! Na dvoře školy se likvidovaly učebnice a svět byl vzhůru nohama. Umínila si nevzdávat to i bez prstenu. Začala číst a hlavně hrát na housle, aby na ošklivou ztrátu zapomněla.

Přijely kolotoče, Vilma si dokonce přála pracovat u střelnice a jak tam tak okouzleně stála, dostala první pusu v životě. Od úplně cizího kluka. 

"Jsi jiná. Jsi divoká, nechceme s tebou nic mít. " Slýchala občas od dětí. Dala si pro sebe jiné jméno, až mnohem později zjistila, že ji provází podvědomě dál, ten film, vlastně dalo by se říct idea, pana Endeho, co byl ovlivněn antroposofií... Walfdorská metoda je také jakýmsi bojem proti nicotě, nudě, zkrátka takový neotřelý alternativní životní názor... Diskuzi jsem povolila.