Nad lanem...

Nemyslím stéblo, ale opravdové důstojné a opravdové lano... Asi po tisíci letech jsem se včera houpala na lanové houpačce, kterou máme zavěšenu na velikém ořešáku. Byl to osvobozující pocit.

Ořešák vždy však bývával spíše na dvoře, tak jak lidé věřili, že jeho kořeny musí být mláceny, ochozeny a oškobrtávány pohybem, aby vydaly patřičnou úrodu tvrdohlavých ořechů.

Provazolezci levitují nad domy, stromy, jejich hlava ocitá se v mnohém nebezpečí. Plují ve vzduchu a myšlenky mají všelijaké, snad se jim kolikrát život vybaví i pozpátku jako v klipu od Enigmy...

Záchranné lano, záchranná sítˇ, ted' právě jsem však umístila háček místo nad t' omylem nad š, to by byla kachna! Možná bude ještě lépe zapřít se o zem a omotat si i předloktí.

Budeme se všichni přetahovat o lano? Třeba nám jednoznačných povelů rozumných, rytmicky udílených, tak aby se věci pohnuly správným směrem. Zatáhnout naráz a bez jištění a ujištˇování dlouhých, to by byl slavný den D. Všechny pamětné postavit k patřičným místům tak, aby konec přiletěl s přetlakem právě k nám. Mluvím o lanu, ne o švihadlu! Lanový most? Liana? Možná. Ale nezařídí to za nás žádný Tarzan. Lano se v rukou jedince mění v bič.

Když zatáhneme a zabereme pořádně,  skutálí se nám ořech k nohám. Nenechme se houpat a konejšit  na vlnách naivní jistoty smyslu. Na pevnost lana se musíme spolehnout, nepoužijeme ho však ke šplhání, to přenechme živočichům, ale k tahu, táhnutí k vytáhnutí, vybřednutí z bažiny, z kyberprostoru, z kaleidoskopu výhodností, z bryndy. Kdo je na konci Tvého lana, Čechie?

                                                                     Dvůr Králové nad Lanem, 21.5.2018

/Když se ještě ve velké míře psaly údaje na úmrtní                                                              oznámení, jedna paní z ulice tam měla uvedený tento místopis, bylo to ale jediné parte, které ve mě vzbudilo sladkobolný úsměv /