Na tábory nám frčí...

Dnes jsem měla nostalgickou chvilku, posílala jsem dvě děti ze tří na tábor do Krkonoš. Nejmladší plakal, že bude tak dlouho jedináčkem, a to jsem myslela, že chutě skočí k osiřelému místu u počítače. 

Ba ani pohádka O kosích bratrech, ani bubnující veselí "mouřenínové" ze Zoo, které nadšeně posloucháme otevřeným oknem na dobrou noc nezabrali, slzel, až z toho usnul. Mimochodem, čteme Aničku Skřítka a Slaměného Huberta, a tam se to pojmem mouřenínové stále hemží, prý to patří ke slangu zvanému "stalinština"... Bratři s kšiltovkami  mu "odletěli" na sever, brečím a basta.

K táborům mám blízko, jelikož jsem byla prý u města Tábor počata. Důkazy ale chybí, nebotˇ mí nezodpovědní rodičové utopili tetinu Praktiku v nějakém z přilehlých rybníků.

Posléze jsem se účastnila mezinárodního dětského, zřejmě, jakjinak, pionýrského tábora, kde se do mne zamiloval německý Matyas a lezl za mnou do chatky i okénkem, prchala jsem před ním, jak to tak bývá. Navíc jsem mu nerozuměla, nevládl rusky.

Ještě možná někde mám od něho dárek-panenku, nebo spíše panáčka s laclovými krtkovskými kalhotkami. Ale větší zážitek nám připravili opravdoví lidoví milicionáři- po několika "psích kolotočích" se zahryznutým vlčákem totiž následovala střelba. Patrně praktická ukázka, jak na imperialisty, protože jsme se nacházeli v pohraničí a následný hon na lišku se musel hodně upravit, abychom se nedopracovali na polské území.Bylo nám dovoleno vytvořit rojnici a nasbírat a ponechat si vystřílené nábojnice, mě neznámé ráže. 

Další zážitek nám pak připravili karatisté- uvědomělá hlídka tábora nechtěla vpustit cizí podezřelé vozidlo do areálu. Soudruzi karatisté se neovládli, rozjeli se a zcela po karatisticku přerazili závoru škodovkou vejpůl .Zafačovaná byla ještě napřesrok, kdy Poláci táborníci ztěžka kráčeli s nakoupenými cukrovinkami, kterých byl u nich zrovna nedostatek... 

Nejvíc mne děsily azimutové a jakékoliv orientační běhy, neboť se tam, kde to neznám, špatně orientuji. Ještě na střední škole jsem se dokázala ztratit s obdobně zmatenou spolužačkou, kdy jsme, obdarovány buzolou, pro nás spíše "buzerou" zabloudili v lesích kdesi u Toulovcových jeskyní. Na cestu zpět jsme se byly donuceny doptat hodných turistů. Abychom ukrátily dlouhou chvíli, do vypité pet láhve jsme nasbíraly dva litry borůvek, do džínových bund nacpaly dvě kila růžovek masáků a vyrazily do tábořiště.

Tam jsme si, ačkoliv jsme nezískali diplomů, vzájemně gratulovaly. Služba v kuchyni připálila těstoviny, takže jsme měly volné pole gastronomické působnosti, kde jsme si ke vzteku všech vítězů připravily růžovky na kmíně a ke kávě posléze i okřídlené borůvky s cukrem.

Jakožto vedoucí jsem byla na keramickém táboře ve Svratouchu, kde to bylo zkrátka kouzelné. Ráda si přispím, takže nás (s kolegyní šípkovou Růženkou) po ránu jednou okukovaly tábornice a táborníci, když nad námi veřejně vyrolovali střechu stanu a zhluboka zatroubili. Připadala jsem si dočista jako ve filmu "Na samotě u lesa", kdy vesničané okukují dosud ještě spící pražáky...

Tábory jsou prostě fajn, i když se občas něco nezdaří, uděláte si třeba v lodi nebo kytaře jako předloni má maličkost díru, jako vrata, většinou se vše dá napravit! Přeji tedy všem tábořištím čistý oheň, plno diplomů a zážitků a tak vůbec...