Na ovládání

To, že televizi neřeší a nepřepíná ten, kdo neživí rodinu, již víme z filmu Knoflíkáři. Jeden se musí často ovládat, aby při tom někoho nepraštil, atd... Člověk má touhu někdy ovládat a kdo neovládá sám sebe, je ztracen.

Ti, kdo ovládají nás, by měli být rozhodně také prověřováni...

"Kde je ten ovládač?" Slyšíme znepokojivě často u televize, když zpravidla hlava rodiny nemůže najít svou oblíbenou zbraň a tou je zhusta právě onen přepínač kanálů a je z toho, snad spravedlivě, nervózní.

"Musíte se ovládat, snažte se nevyčuhovat" slyším jednou za dveřmi nechtíc třídní nabádat větší školní děti. 

V divadle  Jů a Hele rozkládají těkavě prackami, tančí okolo stromku a ptají se malých dětí krátkou, improvizovanou anketou:

"A co ty bys chtěl Ludánku k Vánocům?!"

"Autíčko na ovládání. "Říká střapatý kluk v modrém svetru.

"A ty Karliku?!"

"Vrtulník na ovládání!" Větší šikula na to odpovídá.

"A co ty Maruško?" zkouší to raději u holčiček tedy Jů.

"Medvídka na ovládání !" Řekne rychle Maruška a utíká si celá do zákulisí, červená, pro slíbené lízátko.

Bilboardy před urnovým šílenstvím předloni na podzim zaplnily se jedinci většinou něco vlastnícími, měli bíle vyprané košile, asi v Lanze nebo kde a slibovali věrnost jedinému ovladači, který měl v merku jejich telefonní čísla. Ukazovali veřejně podřízenost svému pánu prstenů. Až nebezpečně nedůstojně a patolízalsky.

A pak jsou zde ještě jedinci utvářející si svůj soukromý pseudosvět ve svém soukromém přepínači! Mají ho mimo jiné z toho důvodu, že unikají ze světa, který se řídí chladnokrevně jako firma, firma bez jakýchkoliv humanitních ideálů, bezbarvě a jim to už ani nepřijde podivné.