Míti nos...

Nemyslete si, že mám kdovíjaký nos, mám úplně běžný jako ostatní. Většinou když se pyšníme nějakým nosem, umíme lecos vyčuchat, víme s jistotou, k čemu nos nosíme.

Přičichnout si můžeme rovněž k nějaké činnosti, "Čmuchajda",jsme potají říkali například jedné kolegyňce, která neustále rozhovory začínala větou: "K vyšívání jsem si přičichla již v dětství. Ke gymnastice jsem přičichla u naší třídní. Načichla jsem výrobou suši již dávno."

Bylo ovšem s podivem, čím vším člověk může "nasáknout", kolika různými odvětvími právě její nos v tomto případě musel projít! Bylo to až neuvěřitelné...

Můžeme na něho i věšet bulíky, pokud chcete, nebo můžete jít rovně přímo za nosem, anebo taky nakřivo, pokud jste boxer a máte ho tu a tam přelomený. Rčení"dát někomu do nosu" mi připomíná nevím proč, asi nějaká asociace, vodovodní kohoutek, ale teče z něj červená. 

Nosánek mívá obyčejně ten, kdo vnímá i nejjemnější nuance všemožných pachů, libých i nelibých. Zacpáváme si nos v případech nouzových, možná pro lepší nosovky, když se chceme potápět a zkoumat podmořský svět.

V pohádkách mne zaujal případ pasáčka vepřů, který měl šikovný strojek na vůně: Vždy věděl, co se kde vaří, to dnes zatím také nejde, několik fotografií jídla sice obíhá po facebooku, víme tím pádem, kdo peče a vaří, kam se tudíž stavit,zatím však stále ne a nevoní...

K nosům umělým čili náhradním: Zde bych měla vzpomenout bez nostalgie zejména na švédské nájezdníky v době třicetileté války, kteří utínali sochám nosy, když už je neunesli, tak ze vzteku jim uťali nos. Možná proto, aby jim dali obrazně do čumáku...

 Plastiku nosu měl už Tycho de Brahe, nos měl dokonce stříbrný, o čemž se Pinocchiovi mohlo jen zdát, i když jeho exemplář byl dorůstající... 

Ve Španělsku zase znají příběh o dívce s nosem mandlovým a kdosi (nevíte náhodou kdo) nenechavý ukradl pieta nepieta v márnici popové legendě Jacksonovi jeho nosní náhradu!

Eskymáci znají polibek nosmo, asi z hygienických důvodů a kdo lže, má čuchometr jako bláto. Princezna Bosana ze Tří veteránů také neměla lehký úděl, sice její nos byl zcestovalý, ale nepodívala se očima ani do Solnohradu...

A pak taky červený ciferník patřící klaunům... Můj otec měl například místo nosu rudou bambuli jen proto, že se rozhodl sekat trávník čmelákům nad hnízdem. Dostal ji přímo do špičky nosu a vypadal tři dny jako hlavní hrdina ruské zimy...

Synův nos nám při požáru zachránil život, možná to byl také hlad, možná ale myslel, že se mu připálilo mléko, kdo ví! Také neměl v oblibě nosní odsávačku, to se bouřil přes celý noční ztichlý panelák, jako by se dělo nevímco...

Smyslů by se mělo užívat, neschovávat je, ale naopak se k nim hlásit, protože nám ukazují svět plastický a občas nás chrání, když zaregistrujeme cosi podivného.

Tak možná už jsem přičichla pro dnešek ke všem nosným oblastem nosu, přeji více vůní libých než nelibých a sejdeme se pod frňákovníkem! Puste si Škrholu, není mi přáno ho sem umístit:
https://youtu.be/jVpJGC2HMg