Letem sousedským světem

Ne, že bych stále chodila po návštěvách, to ne, ale mám za sebou pilný jarně-sousedský víkend. Po dobrém sobotním obědě jsem si dala moka kávu se svým tatínkem. V okamžiku, kdy jsem, již oblečená, stanula na prahu chalupy, na mě vybafla sousedská a velmi přátelská návštěva. Svlékla jsem se, uvařila kávu číslo dvě, načala láhev vína.  

Před lety jsem si myslela, že sousedé jsou ti hodní lidé, ke kterým si mohu dojít vypůjčit nejrozmanitější suroviny k vaření! Šla jsem: Pro vajíčko. Pro cukr. Pro sůl. Pro olej. Pro pudink. Pro videokazety.

Po ulici putovaly hrnce a kastrůlky, sezonní zelenina, ovoce, též květiny, také od nás se půjčovalo jak na běžícím páse, tu si půjčil soused pilku, tu zase hoblík...

V ten čas jsem taktéž ztrácela klíče a věčně čekala na rodinu, nejradši na bratra, který přicházel obyčejně nejdéle, až se odkudsi vrátí a odemkne mi. Vzpomínám si, že mi zhruba po půl hodině čekání v zimě milý soused uvařil čaj a celá zaujatá jsem tam poslouchala rozhlasovou hru "Cirkus Humberto".

Když jsme si sousedili v paneláku, tak jsme si potraviny nepůjčovali, ale atmosféra byla neméně rodinná...Sousedství člověk zkrátka prožívá.

Na spolubydlící v domě si nemohu přece stěžovat! Při požáru v našem bytě přivolali hasiče, když uvízlo dítě ve výtahu, zavolali hasiče, když jsme je vytopili, zavolali pojištˇovnu. Pán, říkali jsme mu Wabi, ale nakonec, i přes naše milé úsměvy, emigroval do Anglie.

Také mne pustili přes okenní parapet, když jsem si na chodbě zabouchla dvéře a sledovali, jestli spadnu nebo ne... Snad, alespoň dodatečně doufám, jsem souseda pod námi naštvala jen tím, že jsem mu po desáté hodině chrastila v sušárně kolíčky na prádlo. "Převezu vám je na druhou stranu, v těchto místech mám gauč a poslouchám zde každý večer vážnou hudbu, ty vaše kolíčky strašlivě chrastí, nepřeji si být rušen!" Šokoval mě a bafl ramínko s kolíčky  a coby tramvaj je převezl na druhou stranu prádelní šňůry.

Šla jsem přitom věšet jen když caparti usnuli, neviděla jsem v tom problém. "A ty dveře namažu a zvednu, promažte si všichni zde přítomní skříně!" objasňoval nám na domovní schůzi hnedle zjara. 

Leckdy ovšem raději nevidět a neslyšet! A že když nesli nebožtíka z pátého patra, jadrným výrazivem neskrblili, byli by mrtvého probudili, jak hlasitě jeho nosítky otloukali rohy ve všech podlažích!  Zcela zvláštním smutečním folklorem pak byly rozsvícené svíčky u rozpisu služeb v uklízení.

Jací jsme to ale my divní sousedé? Bydlíme v jednom z domků, které byly vystavěny kolkolem bývalé prádelny. Synové holdující pohybu a fotbalu zvláště, mají velkou zásobu míčů, míčků, balonů a mičud, které poctivě rozdělují mezi sousedstvo... Když pak míče dojdou a není do čeho čutnout, obvykle nejstarší s prostředním se vydají zazvonit na jistě ochotné vedlebydlící, aby jim tito vyprostili jejich kulaté nesmysle zpod keře, z anglického trávníku, či nejideálněji ze střechy přízemního domku, jemuž se ale oficiáně říká garáž.

Tak zatímco napravo je vítají s nanuky, nalevo sousedy málo chytáme, snad jen na facebooku, a to od té doby, kdy jsme tam ani jeden z nás nebydleli, ale přesto jsme sousedili, uprostřed jsou nevrlí.

Tak když jsem vám dopila to druhé víkendové kafe, podruhé se oblékla, ve dveřích se objevila třetí návštěva dožadující se kafe. Kapitulovala jsem a šla vařit třetí kafe, ovšem již jsem ho nepila... Takové krásné počasí a všichni chtějí u nás zrovna dneska vizytýrovat! 

Asi to mám jako ty tři  japonské opičky, jak měla teta na polici: Tři moudré opice, Mizaru, která si zakrývá oči, aby neviděla zlo, Kikazaru si zacpává uši, aby zlo neslyšela a nakonec Iwazaru má ruce přes ústa a nepomlouvá. Ale vážně, návštěvy já ráda! 

Čili, děkuji za váš nevšední zájem, že čtete mé blogy a jste mi milými sousedy v tomto virtuálním světě!