Krycí jméno Viera /povídka/

Eva si ještě pamatovala, jak coby holka poslouchala babiččino vyprávění z knihy Karafiátových Broučků. Však také ráda zašla do kostela i mimo dobu Vánoc. V lavici ji často vyrušila žena, kterou většinou  zajímalo, na koho tam čeká.

Působila na ní dojmem divadelní uvaděčky, či šatnářky. Byla to drobná žena pátravých šedomodrých očí, která zřejmě nevěděla, co si počít se svými vlasy. Eva ji nazvala sama pro sebe hyenou, protože její pokrývka hlavy byla skvrnitě barevná s šedivou podšívkou nových přírůstků.

Jako třeba včera: "Vy jste z naší farnosti?  Čekáte tady dlouho? Kdepak vlastně pracujete? Budete přispívat na naši sbírku a čím smím-li se zeptat?" 

Broučci byli v totalitě ve škole zakázaní, byli realističtí a na rozdíl od Včelích medvídků mohli leccos sdělit i dospělým, třeba i o autoritě...

Naštěstí přišla její kolegyně ze školy, která hyenu již znala, křikla na ni vesele, že jde na koncert a že ji zítra jistě uvidí v knihovně. Bylo vidět, že onu ženu zná kdekdo a každý ji tu vnímá jakožto stoletý katolický inventář...

Vánoční adventní koncert ještě ani nezačal a hyena byla jako ve svém živlu: vysedávala s každým příchozím a nenápadně monitorovala osobní údaje od věřících jak byla za ta léta zvyklá.

Eva si vzpomněla, jak za sosáče s ní maminka odmítala chodit na abonentní varhanní koncerty do kostela, protože při jednom z koncertů se mamince udělalo zle od žaludku a musela ven na vzduch. Myslela na to, jak matka očima fotila příchozí a uvaděčku přehlížela a na otázku, zda kde pracuje neodpověděla, že ve školce. Zeptala se, zda si může pověsit kabát na věšák. Maminka vše kolem své slabosti svedla na pach myrhy z předchozí mše, příště již jít nechtěla.

Dirigent chrámového sboru zvedl ze země diář a cosi ho tam zaujalo. Rozhlížel se okolo sebe a s deníkem se uzavřel v sakristii. Na očíslovaných stránkách spatřil cosi jako statistiku docházky. Byla v ní uvedena jména, povolání a datumy příchodů, časy odchodů, byly zde zakresleny grafy jednotlivých setkání. Bylo zřejmé, že jakési Vieře velmi záleželo "na blahu obce", sešitek se zelenal, černil a zase rudnul jmény. Jméno jeho ženy tam však z neznámých důvodů nefigurovalo, ačkoliv byla častou a poctivou návštěvnicí koncertů, mší i zkoušek.

Usmál se na Evu:" Buďte na sebe opatrná, v Polsku přituhuje." Nevěděla, zda jeho poznámka znamená předpověď počasí, najednou si už vážně nebyla jistá ničím...

Myslel, že konfidenti již dávno vymřeli po meči, měl zato, že se jednalo o ryze mužské zaměstnání osmdesátých let, tedy doby jeho narození, mávl nad tím rukou, jak měl ve zvyku, chtěl být životním optimistou. 

Došlo mu, že uvedená zaměstnání nejsou jen tak ledajaká, jednalo se snad o seznam učitelek a učitelů, vychovatelů, tedy podle iniciálů, které vystupovali jakožto objekty na stránkách nebezpečné knihy. 

Jeho žena řeznice podivnou osůbku nezajímala, podobně jako štamgasti na objednacím lístku měla čárky situované po pěti kusech. Znamenaly docházku, tím si byl René více než jistý.

V hlavě mu šrotovaly otázky: "Vykazuje někomu informace i dnes?"  "Komu?" Pak je však zaplašil jakožto liché. 

V sešitě vínové barvy byl ještě podnadpis: Knihovna a Muzeum, kam tajemná Viera docházela v úterý a neděli, tedy, když se hrálo pro děti minidivadlo.    

U oltáře byl již zatím za židlí a mixážním pultem připraven vdovec Václav, zvukař, toho času v důchodu. Oslovil zamyšleného Reného: "Buďte zdráv, mistříčku, nevíte, ta Pavlasová co je zač? Zdá se mi, že mne dneska balí."  

"Inu nebalí, skoro se uchichtl René, má rodinu, jezevčíka a krycí jméno Viera..." a podal knihu Václavovi připravenému nahrávat...