Konec jedné pražské road movie...

Přesto, že Matěj usnul jak Šípková Mařenka, nevíme absolutně z čeho, asi mu to velké dítě dalo zabrat, my šli zatím s Jardou do baru v bloku číslo dvě...Bylo tam sice dost lidí, ale to pro nás  znamenalo velké a příjemné rušno...

U jednoho stolku hráli chlapci na kytaru a zpívali nám notoricky známé písničky od skupiny Lucie a Wanastových vjecý. Mařka si dala sprite s vodkou a já pivo. Štvalo nás docela, že nikoho neznáme, potom jsme ještě přešli do baru na blok číslo deset, zde se nám také nelíbilo, bylo zde zakouřeno převelice!

Matěj ležel stále ve stejné embryonální poloze, jako když jsme ho opustily a spal. Pozdě ráno (zhruba po deváté) se mi chtělo vstávat, ale Máře nebylo dobře a kašlala a koulela na mne očima, jako že: "Co blbneš, kam se řítíš?" No, stejně, než bych přehopkala spícího Matěje a následně zakopla o chrnícího Jardu, jsem seděla raději zpříma na posteli, a to jako sfinga, jak se později s úšklebkem vyjádřil Matěj.

Jaroslav stále ležel na karimatce a spokojeně odfukoval, pod blond hlavou si zcela nehygienicky přidržoval tenisky...Pak jsme se šly umýt, neboli ošplouchnout a  každou chvíli se nám tam omlouval nějaký z chlapců obývajících kolej...

Jarda spal, na stole ležel lísteček: "Sejdeme se na Staromáči v 15:00 před orlojem,Matěj."

Jarouš se chechtal, jak nás asi Matěj chce hledat v tisícovým davu a šel také na svou hygienu...Pak jsme šli na snídani do bufetu posílit se do nového dne, který tak slibně začínal! 

Jarda koupil Reflex v trafice a šli jsme luštit křížovky ke Kaskadérovi. Protože naše zábava nadchla i okolní stolky, louskalo nás hodně, my dvě holky a ještě asi šest kluků... Začaly se dít věci- bylo zábavné, že tolik chytrých hlav v některých záludných kolonkách našlo hned několik možných řešení (i více jak dvě), což činilo tajenku čím dál tím nepřehlednější...Bylo vidět, že mají přehled, vysokoškoláci!

Raději jsme na to nakonec šli od lesa- z fleku jsme vymysleli konečnou tajenku a doluštili ji pak podle písmen, což už nás více limitovalo...

Dále tam byla pozoruhodná skupinka perspektivních chlapců, kteří se prali a váleli se na zemi a po lavici. Jeden z nich, nějaký Richard, pak v jakési nepochopitelné euforii hodil příborovým nožem po svém příteli a nechtě tím rozbil půllitr piva. Svému okolí tento veselý vrhač příborkudel potom nabízel potutelně své "řezané pivo"...!

Také si k nám přisedli a vyprávěli o svých školních příhodách a rovněž oplzlé vtipy, za něž se nám neustále dokola jeden přes druhého omlouvali. Proto jsme se zpozdily a nestačily vyhledat Matěje, kterak na nás číhá pod orlojem. Dorazil ale hrdinně za námi a potom jsme pokračovali na Dlabačov do kina.

Promítali zajímavý film: "O angličanovi, který vylezl kopec a slezl horu". Film se nám zdál vydařený, moc jsme se nasmáli naivním vesničanům, kteří nosili hlínu do kopce, aby měli nakonec svoji vlastní horu...

Večer měl ale smutný nádech, Matěj s Jardou jeli domů již ve čtvrtek. Aby nám nebylo tak teskno, vyfasovaly jsme spolu s klíčem od pokoje nového nocležníka, Petra. Jemu kluci vysvětlili složité schéma co a jak s klíčem, jelikož o víkendu tam měly dorazit pro změnu dívky ze Slovenska...

S Petrem, co rád o všem vášnivě diskutoval, jsme se šli podívat na video, konkrétně na film o kultovní kapele "The Doors". Na kolejích ten večer probíhal jakýsi mejdan, na chodbě bylo po kotníky pěny z hasících přístrojů a v ní poskakovali studující pouze v trenýrkách. My jsme toho nedbaly, i když nás hoši srdečně zvali na hasičský bál a místo toho šly na Doors...

Již při vlastním sledování filmu se zvedla vlna kritiky, někteří diváci se nemístně smáli. Petr film zkritizoval více jak Česká obchodní inspekce prošlé výrobky a trpce litoval Jima Morrisona, možná prý se z toho snad i v hrobě překulil...

Pak začal vyzvídat na nás, aby si taktéž učinil svůj ryze originální obrázek... Ráno nás vyhnal v 7:15 z palandy, tak jsme si sbalily saky paky saka taky, daly sbohem Pýtrovi, pokoji č. 303, dále bloku č.10 a odkráčely směle na snídani do bufetu. 

Najednou Jiřka zbledla a potkaly jsme Michala. Poskočil radostí, že nás, známé tváře vidí a hned se pídil po Jardovi a klíčích od pokoje... "Nemáš být náhodou ve škole?!" Obořily jsme se na něho autoritativně. Otočil se zády a proklouzl na koleje za jakýmsi studentem.

Pravda je, že už cestou na tramvaj jsem si chtěla koupit lístek, ale nejsem srab, že jo... Zhruba po třetí zastávce se dopravní prostředek rozjel a kdesi za mnou se ozvala ta obávaná věta: "Kontrola jízdenek, dámy!!!" Za námi po ohlédnutí stál pidižvejk středního věku s přitroublým úsměvem a ledvinou kolem urostlého pasu. Začaly jsme horečně přehrabávat své obsáhlé vaky, což nám toleroval pouze dvě další zastávky. Pak jsme vystoupili.

Vymlouvali jsme se, kroutili jsme se, úpěly jsme, Mařka navíc neměla ani občanku, tak si od nás vzal alespoň třicet korun a cosi si opsal z mé občanky, což mne vykolejilo...

Nakonec jsme si koupili lístky na metro, jely na Českomoravskou a dále na černo na Černý most, obřadně roztáhly naši ceduli "HáKá" a po mlhavé půlhodině si stoply obchodníka pneumatikami s dodávkou až z Jaroměře. Tam jsme pokračovaly dále do svých domovin...

Pozn.: Asi o tři měsíce později jsem v časopise Blesk magazín objevila Michalovu fotku, kterou následoval obsáhlý článek s výmluvným názvem "Somráčci s harmonikou". Byl na ní vyobrazen s nástrojem přes rameno a pohledem, který jsme znaly.Text pojednával o rumunských utečencích, kterak žebrají, hrajou ruské lidovky, protože jsou zvučnější než ty jejich rumunské a příležitostně kradou i na Staromáči...