Jiřka, Mařka a ta Praha...

Situace začala houstnout s přicházejícím soumrakem... Adresář nabízel ještě několik pražských telefonních čísel pevné linky, na nichž se nám nepodařilo sehnat majitele nebo spaní. Už už jsme se chystaly jít přepsat vzkaz Matějovi.

Po šesté hodině jsme málem propadly beznaději, ale nakonec Mařka v mém bloku náhodně objevila ještě tři adresy uprostřed prázdných listů. Vzpomněla jsem si na dívky, které jsem před časem vytáhla z podobné situace uprostřed lesů blízko naší chaty... 

Rozechvěle, byla už také pěkná zima a tma jsem vytočila v budce první číslo. Nebyla bohužel doma a ta další jakbysmet. Začala jsem se potit. Vytočila jsem tedy poslední, adresu na Modřanskou rokli: "Ahoj Jarčo, tady Jiřka z Trutnova, pamatuješ se na mě, jsem právě s kamarádkou na Strahově a potřebuju nutně sehnat na dnešek nocleh..."

Dívka Jarča byla mírně řečeno dosti zaskočena, ale zachovala se velmi hezky- přijala nás na jednu noc. Ihned jsme i s bagáží naskočily na tramvaj, kterou nám nadiktovala a my odjely s ulehčením přes kus Prahy až do Modřan. Tam Jarča už netrpělivě čekala na zastávce a odkvačily jsme k nim domů.

Zde je namístě připomenout můj až panický strach z revizorů a osob vypadajících obdobně, když mi bylo totiž patnáct, tak mne jeden vyhmátnul a já dostala pokutu, doma z toho byl velký ofuk... Jezdíme na nejtemnější černo, což mi stačí k tomu, abych měla ať už v tramvaji, v autobuse, ale i v metru těžce stísněný pocit.

Jaruška vlastní krásného psíka s ještě pěknějším jménem- Kavalír King Charles Španěl. Ani se nás nebál, tak jsme si ho hladily...

Co bylo s podivem- Jarča nás nechala ležet ve své posteli a ona sama si lehla ve spacáku na zem, řkouc, že "děsně ráda spím na zemi", úplně fakt to takhle řekla. Radši jsme nad tím moc nepřemýšlely a neprotestovaly a zahryzly se do spánku, který ale ne a ne přijít...

Byly jsme totiž z naší životní situace více než velmi rozhozené. Nakonec se ale i k nám dostavil spánek více než zasloužený a my usnuly v Modřanské rokli, ještě, že ne v jiné...

Ráno jsme posnídaly čaj a housky s gerwais a také meruňkový kompot. Poté jsme (opět na černo, lhostejno k fobii) jely načerno tentokrát vlakem přes půlku Prahy na Loretánské náměstí za známým, který obchodoval v trafice s pohledy. Byl velmi překvapen. Bohužel měl odjíždět na chatu, odkud ho i znám. Ubytování nám poskytnout nemohl, protože jeho byt právě obývala jistá slečna, která by nás prý, když se tak na nás kouká, nerada viděla... 

Z naší svízelné situace nám notně vyhládlo, sedly jsme si na lavičku a svačily. Kolem nás pobíhali samí lovečtí psi a za nimi jejich páníčci, dále hradní stráž se také neflákala a pochodovala jaksepatří.

Zazvonil zvon a my se rozhodly, že pokud začne pršet, sklapnem kufry a pojedem zpět do HáKá... Zavazadla jsme nechaly strčený u Karla v trafice a jely na notoricky známý Strahov. A? Matěj tam nebyl, ale jeho celkem sympatický spolustudující Jarda, tam byl. 

Věděl o nás, půjčil nám klíče, řekl co a jak chodí na kolejích a mezitím do pokoje vtrhl jakýsi odrostlý školák a breptal o nějaké kazetě. Jmenoval se Michal, je prý Jardy bratranec, no, moc si podobný nejsou...

Jarda musel pryč a Michal nám prozradil, že Jardova maminka je Zdena Herfortová, herečka roku 1995. Měl neustálý pocit, že nás musí hlídat, abychom snad něco nezcizily... Také zapálil několik sirek a hned je zase zhasnul a v místnosti tak vznikal otřesný smrad. Vzhledem k jeho údajnému bratránkovství jsme ho ale nijak nenapomínaly. Bylo jasné, že je také za školou, ale na rozdíl od nás, za základní.

Takže jsme usoudily, že nejlépe bude vyzvednout náklad u stánkaře a zabydlet se. Jak jsme řekly, tak jsme i učinily. Byla to černá cesta jedna zastávka tramvají a jedna zastávka autobusem. Těžký náklad jsme nakonec s ulehčením setřásly v pokoji s číslem 303 ze zad a sedly si.

Za chvíli přišel Michal, hledal Jardu a půjčil si ze stolu pálky na stolní tenis. Sportovat ale nešel, vrátil se po pěti minutách. Začal opět sirkovat. Když už byl v místnosti naprosto koncentrovaný dým, ustal a našel si jiného koníčka: Natahoval dokolečka budíka, který zvonil cirka po několika vteřinách.

Nemusím vysvětlovat, že po dvaceti minutách jsme toho měly akorát dost, otevřely okno, sebraly budíka a i tak jsme měly rudé jiskry před očima! Michal Mařce sebral blok s drahocennými poznámkami a chtěl si v něm začít listovat. To neměl dělat, stejně jsme mu ho vyrvaly, byly jsme v přesile.

Zamkly jsme se, ale kdosi monotónně ťukal z druhé strany, což jsme nevydržely a Jiřka odemkla. Ano, byl to on, záškolák! Pracovně jsme si ho označily jako asertivního psychopata a šly se koupat. Bohužel nám také sebral klíče...

Když jsme se vrátily, stál tam Matěj! Zařval smíchy a padl pozadu na postel. Vysmál se našim debilním zavazadlům, ve kterých jsme vláčely mimo jiné: jogurty, sirup, kafe, kompoty, a tak...