Je libo pamatováka?

Za poslední týden jsem ze sebe vychrlila zhruba deset památníků. Tedy, ne, že bych se věnovala sochařině, ale stejně, vymalovat tolik obrázků, a aby byl každý jiný, to zabere nějaký čas... Ano, řeč je o těch milých knížečkách, které utváříte sami tím, že vybíráte mezi svými známými sympatické ilustrátory. Propříště toho tam asi více vepíšu, nějaké chytré citáty, i po letech to vrhá dobré světlo...

Trochu mi to připomíná příliv. Vždy se objeví jedno dítě, zpravidla to bývá holčička a prý: "Namalujte mi tam něco...!" Ano, něco. Tak usedám a usedavě přemýšlím, čím bych asi, neboli kterýmto výjevem bych v dnešní době potěšila její dozajista vílí duši. Pak většinou přijdou dvě děvčata najednou, aby se jako nebála, nakonec ale i ty nejstydlivější na kraj stolu položí svůj památníček...

Za mých památných dětských let se běžně obkreslovaly Disneyovky. Bylo tomu tak, protože v osmdesátých letech jich bývalo nemnoho a obkreslovaly se přes kopírák, také se dědily snad pouze mezi pokrevním příbuzenstvem. Pak v letech devadesátých už jich byla hejna, takže je převálcovali Šmoulové. Ovšem oním stálým obkreslováním se figurky zdeformovaly a staly se rozplizlými až foremně neplatnými.

Ovšem raději bych zase psala kroniku, tu opravdovou. Psala jsem dvě školní, obě na vesnických malotřídkách. Ta první již byla odevzdána do archivu, byla mnou dopsána a při jejím prohlížení, listování jsem vždy nalezla nějakou zajímavou historickou souvislost. Na několika místech dokázali kronikáři propašovat do strohých bodů přenos doby a nálady veřejnosti.

Tak jsem třeba bez dechu četla, jak lehce ironickým tonem bylo popsáno jedno odpoledne, kdy na cvičišti pochodovali zabahnění henleinovci a měli bláto až za ušima. Takových míst zajímavých tam bylo ale více...

Druhou kroniku jsem psala o ves dále směrem na západ. Vznikla před více než cirka čtyřiceti lety a pamatovala zřejmě všechny pionýry z okolí. Jenže, doba byla zlá a školu napadla zákeřná houba.

Co mám líčit: Dřevomorka se pustila bez velkých cirátů sice hlavně do parket, ale zakousla se  také do skříní a tím i do důležitých dokumentů, které nečinně ležely a delší dobu se neprovětraly. Řeč je o třídních výkazech. Jelikož se mnohé nedaly přečíst, jak potom byly k dobru veškeré údaje napsané ve školní kronice! Jak jsme jí pak při pálení ohýnku někdy uprostřed zimy blahořečily.

To, že jsme kvůli výtrusové invazi museli vyučovat nejen ve školce, ale i v hospodě do tohoto zápisu tedy nepatří... Myslím, že je ale velká škoda, že už školy nemusejí psát kroniky. Web má určitě své výhody, jenže nemůže určitě nahradit ucelené a osobité informace nebo zvláštní typickou atmosféru, kterou kroniky psané oplývají.  

Mohl by se vynalézt "Pamatovák", dle oblíbené míčové hry dětí. Byl by to jakýsi mezičlánek mezi kronikou a památníčkem. Nebyl by ani velký, ani malý a zapisovaly by se tam zajímavé události. Něco jako takový deník.

"V růži je útěcha, v pomněnce žal, vzpomeň si na blogu, kdo to sem psal! "