Jak moc jarní jsou prázdniny jarní?

Jaké datum pro náš okres letos vyjde? Zbude na nás ještě kapka sněhu? Zvládnou se děti samy dopravit a podřídit se pravidlům lyžařského vleku?  Řeknete si, to jsou ale otázky, ale řekněte mi, prosím vás, co je vlastně jarního, na tom většinou únorovém prázdninovém týdnu! 

Tak předně: Každý rok je tomu stejně: Člověk se snaží dohnat, co mu zima nedala a nenabídla. Děti svést alespoň trochu k těm zimním sportům, neříkám, že nějak ortodoxně...

Ano, mohli jsme přece kupříkladu raději zavařit počítač, či ochutnat zavařeniny ze spíže. Nejstarší syn vypadal, že by spíše ze spíže...

Házeje při tom patkou, prohlásil, že půjde. Vyšli jsme tedy s běžkami do polí. Chlapec v jeansech (které zaboha nechtěl vyměnit za jistě teplejší a příhodnější chalupářský overal) po krátkém zápase s vázáním projel zadní brankou a následoval mne, hledající zpola zavátou stopu. Byla tam!

Za chvíli byla již civilizace v nedohlednu a možná právě proto můj spolujezdec začal mumlat šťavnatě sprostou češtinou své polohlasité zaklínadlo... Začal foukat od severu vítr, stopa vedla dále do kopce.

"Udržuj tempo!" Snažila jsem se zrychlit hlemýždí rychlost, měla jsem totiž nepochopitelně pesimistický pocit, že stojíme stále na místě. Nedal se. " Je mi zima!" Vzhlédla jsem k jeho omrzlým riflím... "Jsi hrozná!" Dále se jeho monolog začal ubírat nebezpečným směrem, vulgární citoslovce vystřídala Úmluva o právech dítěte,  vykládaná vždy, když je hůře nežli nejhůře...  

Několikrát se skulil a hořekoval o nelehkém údělu nejstaršího dítěte, které mohlo spolu s ostatními setrvat u televizního hokeje u krbu v útulné chalupě ... Když jsme kýžený okruh dokroužili, bylo již tma a chumelilo se. 

Druhý den jsem opět lákala k běžkování: "Kdo si jde zaběhat?" Protože se hlásil mladší bratr, začal se vytahovat.. 

Zážitkov na druhou mne teprve čekal na sjezdovce! To je samá šaškárna s maminkou, jen se hochu předveď! Předvedli se všichni. Prostředního jsem vpravila do přezkáčů a lyží, po pár výpadcích pumového vleku vlekař pochopil, že by měl snížit rychlost. 

Nahoře bylo slunečno, červené dělostřelecké zasněžovače krásně korespondovaly s blankytnou oblohou. Chlapec odmítl dělat obloučky až jsem měla místy strach, aby jeho "pluh" nepřešel plynule v gymnastický prvek zvaný provaz! Po každém pádu se odmítal vztyčit a dělal tzv. "Marunu". Lyžaři byli však všímaví k utrpení bližního a stále se ho někdo snažil uvést do vodorovné polohy, což nesl nelibě. Zdálo se navíc, že nejvíc vztyčovačů měl právě v řadách cizinců, což mělo svůj výsledek! Jakmile později uviděl, že se blíží lyžař, vyskočil čile  jako čertík z krabičky!

Jak se ukázalo, nejmladší syn také potřeboval zbrzdit vlek. Potřeboval ho zpomalit i snowboarďák s patkou! Tvářila jsem se o to více skromně, oč víc jsem potřebovala vlek zbrzdit. Nakonec došlo i na mne: Zapomněla jsem mít nohy rovnoběžně a jednu jsem jaksi nechala za turniketem. Vlekař vlek nezpomalil, ani nevypnul, ale vypnul mi vázání. Netrpělivý syn už ani nevím který, mi povídal "Mami, nezdržuj to tady!"

Při porovnávání zážitků s kamarády pravda, trochu vyčníval, ale nenutila jsem ho závodit a sbírat medaile. Důležité je, že jsme měli dobré počasí a i tu kapku sněhu... PS.:Na ledové ploše mi tři sněhuláci říkali: "Mami!"