Jak jsi krásné...

Vypadalo to na další všeobjímající esej, ale ne. Zatímco duch Vánoc naplnoval dětské duše tajemným očekáváním, bylo připraveno krátké neochotnické divadlo, jehož se distancovaly pouze tři osoby, vesměs ovšem tedy dějepisáři. 

Kolektiv to neviděl rád. Karty s textem byly brzy ráno rozdány a do jejich rámcového vzdělávacího procesu právě přibylo obohacující inovativní číslo. Docházka byla dost ostře sledována. Oproti loňskému ročníku, kdy oslavný charakter osoby KG dosáhl až olbřímích rozměrů, jevilo se ono intimní "Jak se krásné neviňátko" úplnou banalitkou, až etudou tak nějak vánočně zkoprnělou. Samozřejmě ateisticky.

Hlavní protagonistka slavné scénky a ostatní ochotničtí komparzisté byly vybízeni k tomu, aby se tvářilli přívětivěji, sbor aby byl hlasitější atd... Šplhařky už na generální koněvově zkoušce zkušeně omdlévaly trémou, zatímco dějepisáři se potili schováni každý někde jinde. Všemu tomu oslavnému hemžení povolaně zkušeně vládla rukou režisérskou ruštinářka a bioložka v jedné figuře. Bylo to dlouho předem dohodnuto, nebot loňský provar poradkyně, vedoucí komisariátu s KÁGÉ nenechal nikoho na pochybách, že svět se řítí nezadržitelně směrem do ohňů pekelných!

Koleda Jak jsi krásné neviňátko byla speciálně upravena právě pro tuto jedinečnou příležitost, kvůli zachování svátečního dojmu byl zachován charakter skladby stejný, rytmus, tedy klasická aranže s keyboardem. Kromě melodie byl zcela pozměněn text, kdy místo oslavného vítání Jezulátkova jal se sbor červených cherubínek radostně vítati dlouhonohou blonďatou učitelku Lucii, zpívalo se tedy Jak jsi krásná učitelka. Byla to árijská světlonoška, na niž se s nadějí upíraly oči všech přítomných, byla oslavena jakožto přinášející světlo do ponurého života jim všem, vykupitelka. Nutno říci, že poté následovala ještě jakási minispartakiádka a poté scénka oslavného charakteru některých obzvláště přínosných figur, například Jágra, k žalu dějepisáře číslo dvě však nešlo o pouhou reklamu Mléko, nápoj i pro tebe. Šlo o víc. Dějepisář trpěl tu jako Prométheus, tu jako Brunclík, pak už jako zvíře. Loni tomu bylo nejinak, předělávka koledy Dej bůh štěstí skýtala oslavu nyní zesnuvšího zlatého pěvce. Velký rudý sbor v přítmí stadionové haly nehezky jednohlasně intonoval, bujaře, tak, jak se na Sudety zkrátka sluší. Atlanťanka nezpívala, pak jakoby zatřepetala křídly a připadala si populárně, nejprve jako Angel, jako Gréta, posléze jako Monika.

Dějepisář dvě raději vehementně evidoval svůj kabinet a přemítal o tom, zda neměl být raději truhlářem, jelikož by za ním byla vidět jeho činnost v podobě precizně vyvedených skříní, poliček a dveří. Čtení filosofických traktátů ho jednou zničí. A tak vrzal jen zuby, suplujíc skřípavé dvéře. Ten třetí měl žaludeční problémy již při povinném  generální zkoušky, kdy jeho vtipná narážka na rudý oděv kolegyněk "Je to tady jako na jatkách" nepadla zrovna na úrodnou půdu, což vygradovalo právě o půl páté jeho akutním průjmovým záchvatem, takže se logicky telefonicky omluvil.

Městečko mělo nadlouho velký zážitek a mělo si o čem vyprávět a kronika, tedy web, jak bylo řečeno na schůzi se zaskvěl novými provinčními historickými událostmi a záběry.