Houslistův návrat

Ráno. Prosincový den kdesi uprostřed měsíce stříbřitě šelestil, do toho tak trochu nepatřičně zazvonil telefon a vytrhl Marušku ze snění. "Maru, rychle pro mě přijeď, jsem na boudě, už se vodsaď nedostanu, nic mi nejede!"

Otcův hlas zněl spíše prosebně, než autoritativně. "Rozumím Ti tati, budu se snažit co nejdříve! " Slíbila poslušně telefonu, ve chvatu se oblékla, popadla včerejší kabelku, klíčky od auta a přeskákala několik zamrzlých kaluží s křehkými preparáty krystalů.

Mladší brácha by si měl už udělat ten řidičák, napadlo ji, už když se vůz rozjížděl do zabláceného kopce za samotou, kterou obývali. Cestou v rádiu poslouchala píseň Evy Olmerové, Paralely. Měla vcelku dobrou náladu, včera byla v kině a bylo to fajn. Do hor je to naštěstí kousek, dnes nemusí vařit, matka slíbila udělat "grenadýrský marš", který měli celá rodina v oblibě, i když šlo o prosté jídlo...

Otec bývá jindy veselý, dnes ale zněl jaksi unaveně, asi šel spát kdovíkdy, zase si vzpomněla na jejich krátký rozhovor, vesnická stavení mezitím běžela poslušně v rovnoběžných paralelách kolem její hlavy konejšivě z obou stran. Obraz vzdálené Sněžky se bělal v mracích.

"Ta škodovka nějak prachmizerně topí", všimla si nekalého jevu, projela čuflíky na palubní desce a neklidně se zavrtěla na místě řidiče...

Tak, už ho vidí! Táta čekal u známé zídky, kouřilo se mu z úst a v ruce držel houslový papírový futrál krkem dozadu. Černý sarkofág ukrýval housle, na které hrál včera dlouho do noci. Měl na sobě šmolkově modrý svetr,zelené manšestrové kalhoty, modré oči a vysoký byl tak akorát...

Přisedl si, zapálil si a zkonstatoval, co už Márinka, jak jí říkal, stejně zjistila: "Nějak to krucinál netopí!" Dcera se ještě ze slušnosti optala, zda nechce řídit, ale zcela podle předpokladu neměl zájem, ačkoliv byl řidič náramný, hory měl přece proježděné skrz naskrz...

Večer se trochu pilo, k večeři měl králíka se zelím a knedlíky. Trochu mu ted' připadalo, že mu kručí v žaludku.

Na lesní cestě asi dva kilometry za včerejší restaurací auto škytlo a chcíplo... Motor už nenaskočil, jen obřadné ticho lesa protínalo leda občasné zakašlání... "Tak jsme dojeli! Asi tam není benzín, nepamatuju se, kdy jsme naposled tankovali!" Řekl on a ona k tomu nepřítomně hlesla: "Svítilo mi to tam, na tom políčku, ale spíš jsem koukala, jak to netopilo a nevšimla jsem si!" Pronesla Zuzanka zdrceně, tak ji zvala maminka, která si vždycky přála Zuzku a volávala tak na ni provokativně, když jako malá pobíhala po lese.

Tyhle tátovy vrtochy, že se navíc neoblíkne...! V houslistovi by se náhle melodie nedořezal. Kráčeli pak oba mlčky silnicí, ojínělé smrky špalírem obepínaly jejich kroky.

Maruš náhle něco napadlo, položila kanystr na zem a prohlásila: "Ty, tati, dám ti aspoň něco na hlavu a na krk"!  Mrknul na ni ze své výšky. Sudala si bílou šálu, omotala ji otci kolem krku a pak mu na jeho tmavé kudrnaté vlasy ještě navlékla světlou paruku. Všechno jí strpěl, neodmlouval, věděl, že je čeká ještě dlouhá trasa...

Náhle se začala smát, smál se s ní, až jim tekly slzy smíchu, jak náramná jim připadala tato rodinná akademie...

Pokračovali synchronizovaným výšlapem přes další vesnici, kde jen občas zaštěkl pes. Nedbalá dvojice pokračovala dále se stmívajícím lesem, byla přece šedesátá léta a oni náhle oněměli radostí, že jsou doma.

Nosiči došli až k hájovně, kde na ně čekal již studený marš...