Holky v Praze...

Matějovi jsme povyprávěly, pak jsme šli i s Jardou a nechápu i s Michalem do baru u Kaskadéra, ale pana Srstku tam kupodivu nebylo vidět...Pivo, nám chutnalo. Jarda odešel na brigádu do jiného baru do bloku číslo dvě...

Protože jsme dostaly lístky do menza, šli jsme na večeři, abych nezapomněla, Michal šel na tu brigádu s Jardou!

V menze nás čekala ohromná těžkopádná fronta téměř až ke dveřím. Odhodlaně jsme ji vystály a vybraly si kuře s rýží. Mrzelo nás, že jsme se ošidily o polévku, byl tam frmol. Jídlo vcelku šlo, ale nechutnal nám čaj.

Rychle jsme došly a ž na pokoj, vysprchovaly se a měly lepší náladu... Z vaků Mařka vylovila povlečení, ano, až tak jsme byly vybaveny, převlékly jsme postele a ulehly...

Docela jsme zabíraly, jenže pak, to bylo asi kolem půl jedné v noci, nás ohlušil strašlivý pazvuk vrtačky, linoucího se nám těsně za hlavami z vedlejšího pokoje: "Tatataatarata!". Do toho neznámý hlas hlasitě povzbuzoval "Vrtej, vrtej, bude prdel! " Vrtalo se s přestávkami přes půl hodiny. Celý den pro nás byl celkem poučný, pro nás, pedagožky z Litomyšle...

Mezitím dorazil Michal, srkal colu brčkem a pak zmožen usnul na karimatce ve spacáku a docela chrápal.

Zase se nám klížila víčka, (bylo koneckonců půl druhé), jenže přišel Matěj a chtěl konverzovat, na posteli kouřil a vyzvídal všechny podrobnosti, jelikož toho o nás příliš moc nevěděl.Bylo to uhozený pro všechny zúčastněné... Zhruba do pěti hodin ranních z nás vše potřebné vyzvěděl a spokojeně vedle nás usnul.

Mařka tu a tam zakašlala a mě se do stehna na chvíli zahryzla zásuvka. V osm ráno začal vyvádět budík jak pominutý, Matěj doběhl pro rohlíky a pak jsme se vydali na procházku. Michal si dal snídani s námi a odešel.

Cestou přišla řeč na Michala. Nejenomže není bratrancem Jardovým, ale seznámil se s ním deset minut před námi, kvůli jakési videokazetě. Bylo nám to dost divné. Tvrdil, že ten den školu nemají, učitelé že kamsi odjeli.

Přes zablácený Petřín, kde jsme nabrali Jardu, jsme si to namířili přímo na  Pražský hrad do Císařské konírny, kde se zrovna rozkládala obsáhlá výstava monografií Jiřího Anderle, byla rozdělena na více částí. Nejvíc mě braly abstrakce, třeba "Modrá variace na večeři páně" anebo "Sestupující ze schodů".

Americké fosforeskující období s policajty a sportovními staříky nás nechávalo chladnými, na tom jsme se později všichni shodli... Ze zahrad Pražského hradu jsme pozorovali panorámata.

Přeli jsme se o to, co tam asi vyvádí zvláštní ošumělý člověk, který táhl na provázku za sebou kus velkého hadru. Například jsme vyvíjeli teorie, že hledá poklad a krokuje si místo, nebo že si tam lehne, možná ale jen upravoval textil, zřejmě umělec... 

Dále naše kroky vedly na výstavu v Purkrabství Pražského hradu s názvem "Jistoty a hledání v české fotografii 90 let", tam se nám líbil mimo jiné Saudek.

Nohy nás už bolely, tak jsme prošli několik narvaných restaurací a šli do nějakého baru u Petřína, bylo tam temno, smutno a draho...Číšník se uvedl tím, že nás vyrazil od stolu štamgastů.

Daly jsme si kávu a kluci pivo a přemýšleli, co provést s Michalem, přece ho musí někdo shánět, ne?! Jarda už o něm nehovořil jako o "maličkém", přirovnal ho dokonce ke zločinci.

Měli jsme všichni strašný hlad, tak jsme šli do krámku něco koupit... Prohlédli jsme si Kampu a Lenonovu zeďˇ, ze které už místy legenda opadává, ale i tak je krásná, navíc chodník pod zdí byl pokryt vysokým kobercem listopadového listí, jež nasládle páchl.

Seběhli jsme k Vltavě a pozorovali čachtající se kachničky a také drzé a hladové labutě. Vedle labutí racci vypadali uboze, jako žebráčci... Náhle nás ohromilo stvoření, pankerská labuť, která se svým neónově zeleným zbarvením proplula domýšlivě kolem ostatních, nepankerských labutí. Musím říct, že my na břehu Vltavy jen ochromeně zírali vpřed!