Etuda z houslí...

Vždycky jsem toužila hrát na housle. Moje sestřenice měla domácího učitele a já zcela podlehla kouzlu tohoto nástroje. Rodiče nebyli proti a k radosti mého děda začala jsem se pozvolna hudebně vzdělávat. Děda přivedl totiž k houslím sestřenici. Sestřenice přivedla k houslím mě. Osobně jsem k nim "přistrčila " svého syna...

Rozdíly mezi základním hudebním vzděláváním tenkrát a dnes jsou patrné. Větší možnosti co se týče notového materiálu, vybavení, příležitostí i prezentace v podobě školních koncertů se mi více než zamlouvají. I když někdy technika ulehčuje studentům hodně věcí. Zatímco za mého dětství neexistoval žádný hudební prohlížeč, playlist a spousta jiných hudebních vychytávek, dnes se to jimi všude jen hemží... Syn spustí skladbu z prohlížeče, okoukne techniku, zapamatuje si melodii. Jak já si lámala hlavu nad každým tónem! Pokud zklame s흡, každá skladba tam naštěstí není,  vytáhne z kapsy dotykový telefon, zaznamená bleskurychle přehrávku učitele či rodiče a tradá...

Zatímco za nás byl ve většině případů pedagogem nerudný stařík, dnes se v hudební škole setkáte s krásnými učitelkami. Měl to můj chlapec ale štěstí. Splnilo se mu jeho přání, moc si přál, aby paní učitelka byla krásná, což se mu do puntíku splnilo. Nikdo ho ale neupozornil, že i tak to bude dřina.

Také s idoly to nebyl žádný zázrak, nikdo neznal hvězdu typu exotické a sexy Vanessy Mae. Už vůbec nemluvím o hvězdném virtuozovi v pirátském šátku s modrými houslemi, který procestoval celý svět a narodil se u nás v Čechách. Dokonce navštěvuje základní umělecké školy, což je pro žáky určitě velkou motivací.

Pravda, školní smyčcový orchestr jsme měli též, pan učitel nás tehdy vítal: "scházíte se tady jako švábi na pivo", což vyvolalo salvu smíchu u dívek. Sehrávali jsme se hlavně před Vánocemi. Pan profesor chodil kolem našeho tělesa dokola, úplně jako pešek z té dětské hry a když se někdo kouknul, neboli byl vedle jak ta jedle, smyčec mu přistál v záhlaví. Měl totiž absolutní sluch, my sázeli běžně háčka místo béčka a potáceli se tak na pomezí hudební hluchoty. Naštěstí jsme se lehko nevzdali. Syn v souboru dělá opičky a legrácky. To ostatně provádí i doma...

Doteď nevím například, zda schválně nebo nikoliv namazal svůj smyčec olivovým olejem jako na potvoru hodinu před hraním. Takže jsem měla pernou hodinku, smyčec jsem drhla, prala a sušila fénem. Nejvíc mě dostal, když si rozbil housle ve stejný den jako virtuoz Pavel Šporcl. Prohlásil: "Mami, ale že je pan Šporcl větší ťunťa než já, jeho oprava bude mnohem dražší...

Přitom sama jsem měla jeden větší průšvih. Bylo mi asi tak 11 let, přijel děda s babičkou a Ti se nikdy neptali, co škola... Ale s železnou pravidelností se ptali: A co housle?! Následovala praktická ukázka toho co umím... Tenkrát k tomu však nedošlo, protože děda vzkřikl: "Co to má znamenat ?!!" Obrátil housle na záda, sám upadl naznak. Uprostřed houslí zela díra, že jsme celá nastoupená rodina zřetelně viděla uvnitř jinak skrytou duši houslí. A jelo se k panu houslaři. Ovšemže kdy jindy než v onen moment jsem se dozvěděla historku o zakopání. Mé housle byly údajně zakopány v truhle v době 2. světové války nedaleko místní hospody.  

Nástroje mají duši, stejně jako lidé. Tyto rány dělají nástroj nástrojem a přispívají něčím k jeho příběhu. Něco jako červotoč na retro nábytku...

Takže doba se zase tak dramaticky nemění, základ zůstává stejný- žák, učitel a nástroj. Nástroj mučící, trpící, oblíbený, neoblíbený  I když... Stejně... Za nás nebyly tak krásně vystřelovací kalafuny...