Emoce nejsou nemoce...

Tak jako se osika chvěje o své "penízky", my lidé, nedáváme příliš všanc své pocity. Jednak jsme účastníky dnešního zrychleného běhu světa, který na takové věci nemá čas, rovněž máme obavy, co bychom tím mohli způsobit.

Navíc se  od nás prožitek nevyžaduje, doba žádá pouhé izolované splnění úkolů a hlavně výsledků...Přitom jsme ovšem naplněni i horou emocí, přímo úměrnou smysluplností akcí, které nám byly svěřeny. Kolik z nás má ale dnes pocit, že koná cosi nadčasového, zásadního, správného?

Nerotujme stále ve stejných letokruzích, těkejme, rozptylme se, divme se, alespoň místy... Výsledek by dle mého názoru neměl být tím nejdůležitějším smyslem lidského konání.

Navíc výsledek bývá jakési ukončení, jen meta, rozcestí, tečka. Konání, tvorba, proces práce by měly být důležitější, cennější, navíc i dobrodružnější, jestli chcete. "Cesta může být cíl", jak říká kapela Mňága a Žďorp a má zcela pravdu.

Nejsme stroje, ani roboti, a proto se projevujeme city, právě to nás odlišuje od umělých bytostí. Hlavní veličinou, kterou se stroje vyznačují, je rychlost. Zastavme či zbrzděme všudypřítomný spěch, který se na nás uměle valí. Spěch, co nám bere dech, ano, dech!

Stroje se nezastaví před ničím, chrlí haldy informací bez ladu a skladu, bez chuti, pachu a poezie.    

Nejsme věci, proto se můžeme projevit, právě proto bychom se měli projevit, a to lidsky. Pomocí emocí, člověk člověku. Dokud se budeme chovat lidsky a používat emoce, budeme lidmi. Bez emocí vznikají hluchá místa, tabu, člověk je náchylnější k nemocem.

Samozřejmě musíme být důvěřiví, abychom se mohli emocionálně vyjádřit, to je podmínkou, ne však slepě, nýbrž s citem - lidsky. 

Nebojme se živě projevit, emotikony to za nás nesvedou, jsou jen prostředníky pocitů. Jsme živí, tak buďme veselí, rozjaření, smutní, roztrpčení, naštvaní, jako puberťáci (o tom něco vím, mám jednoho čerstváka doma). Zkrátka poker face rovná se jisté masce, medvědí mimice, (nyní nebrojím proti plastické chirurgii), nepředvídatelnosti v dnešní době a už se stává možná i bohužel známkou obrany... 

Žijme pomocí gest, pozitivních projevů a srdečnosti a hlavně se nebojme projevit. Na život nám nikdo razítko a patent nedá, není možno ho reklamovat,  naštěstí -zatím.