Emmillia III.

Vlak ,seč se náhle pohnul, byl velice líný a byl cítit strachem, potem, mládím. Většina pasažérů byla mladší dvaceti let, každý měl nějaký skromný kufr, protože přísná omezení zakazovala přepravu větších zavazadel. 

Ba ani zvířata nesměla cestovat po železnici, bylo smutnou pravdou, že jsme cestovali namačkáni jak sardinky v oleji. Nikoho z vlaku jsem neznala, byli jsme vlastně první konvoj, mé příjmení, Busechian, bylo  hned zkraje abecedy. Úředník s brýlemi mne vyvolal jako pátou, přede mnou byli tři chlapci a dívka. 

Nádraží hučelo, lomozilo, skandovalo, křičelo, po odjezdu se však ve vlaku rozhostilo takové nepříjemné ticho a snad až nepříjemně mlčenlivá panika. Pokud vím, nikdo nebyl příliš informován, proslýchaly se různé zvěsti. Bála jsem se, že se nevrátím, že již nikdy neuvidím svou rodinu, své drahé rodiče, sourozence a přátele. Vše jsem nechávala za sebou...

Sedla jsem si po směru a rozevřela noviny, které ledabyle ležely pohozeny na peronu, rychle jsem se pro ně sehnula, aby mne snad nikdo neviděl a strčila za blůzku, zřejmě někomu upadly. Modlila jsem se za nás za všechny. Bylo jisté, nikdo neměl pochyb, že Mussolini po vzoru Hitlera a ostatních diktátorů světa bude chtít rozšířit říši a pokračovat tak v tradici Římské říše, hltala jsem tedy očima téměř všechny řádky stránek mateřského jazyka.   

Milovala jsem všechnu historii a mrzelo mne, že jsem se kvůli válce do školy nevrátila... Noviny pak putovaly kolem po vagonu, číst je chtěl každý, tedy skoro. Nakonec jsem je musela schovat úplně, protože přišel udýchaný úředník a ptal se, zda sebou máme dostatek jídla a informoval nás o předpisech, které máme striktně dodržovat.

Někde uprostřed Rakouska zatáhl kdosi za záchrannou brzdu, míjeli jsme zrovna venkovská stavení a v dálce se pásly krávy. Bylo to nebezpečné, neboť vlak byl přeplněný a mohl by snadno vykolejit. Proč se tak stalo, nevím, poté nám začali ještě karabinieri kontrolovat pasy, takže každý měl molto svých starostí .

O jídlo jsme se nějak podělili, každý vezl cosi jiného, hlavně sýry, ovoce, rajčata a kousek kleba. V noci nám však byla zima, měli jsme si doma vzít nějaké přikrývky, jenže u nás doma bylo tenkrát velké teplo. Žádné cennosti jsem neměla, takže v noci jsem se obávala jen o doklady, protože se s nimi obchodovalo a bylo to málo důležité, co mi rodiče kladli na srdce: "Hlavně si hlídej svoje papíry."

Vedle mne seděla starší žena a ta se o své věci tuze bála, měla sebou hodně peněz a něco šperků, také jela do pracovního tábora, jmenovala se Stella a její příbuzní tam již před časem odcestovali. Měla spoustu obav ohledně své budoucnosti. Trochu jsem ji chlácholila, jistě to tam nebude tak zlé, vždyť jsme lidé a nějak se tam už domluvíme. Ukazovala mi fotografie manžela a synů, neviděla je již několik měsíců.

Pak nás všechny vyhnali ven z vlaků, trčeli jsme tu několik hodin, foukal studený vítr a neútulno, měla jsem stísněný pocit, protože jsem viděla to neurvalé chování vojáků, všudypřítomný nářek dětí, zkrátka neradostný shon, jako by nikdo nikam cestovat ani nechtěl.