Emmilia...

A to byl jeden z prvních mých dojmů: Táta mne zvedá do náruče, náměstí Unita d´Italia plné lidí, slaný vzduch od Terstského zálivu mi nadouval květované šatičky jako plachetnici... 

Stáli jsme od něho tři kroky, vážně. Kdybych chtěla, mohla bych si sáhnout.Sám Benito Mussolini. Vím, že měl uniformu a zaujal mne  jeho zarputilý výraz a ruka v pěst, stále ji zatínal. Dospělí ho poslouchali, plné náměstí lidí se tam tenkrát tísnilo a obloha se přitom mračila. Pak začalo mohutně krápat, takže se oficiální program skončil velmi rychle. Šli jsme rychle s tátou do pekárny, já, moje sestra a Stelio, můj bratr.

Kdesi jsem se dočetla, že Ducci, tak ho zovali jeho skalní přívrženci, že snad neměl rád déšť, no, také kdo by byl rád, když mu kape za límec, navíc za límec tak parádní uniformy, že? Moc jsem tomu nevěřila, že tenhle chlápek by se něčeho bál, možná jedině své matky učitelky, byl hlasitý až hrůza.

Můj otec šel ještě do přístavu,  jelikož tam svářeli jednu z těch velikých lodí, bylo jich tam opravdu hodně. Když měli ovšem zrovna volnou chvíli, hráli karty, kostky a občas si dali po práci víno anebo grappu.

Táta byl přímý člověk, nebál se ničeho, kvůli mojí mámě se úplně trhnul od rodiny, které dost vadily finanční poměry budoucí spřízněné rodiny. Pak jsem se ale narodila já a nebylo  pro něho co řešit...

Zkrátka: Můj papá byl vášnivý a pravdivý, takže místo vinařem se stal svářečem. Taky vlastně odstoupil od katolické víry, ale nerada na to vzpomínám: Když bráška začal chodit, měli jsme zrovna moc práce s praním a on se chudáček utopil. Přiběhly jsme k němu pozdě. Jenomže dosud nebyl pokřtěn a farář odmítl vystrojit mu pohřeb. Od té doby jsme do kostela moc nechodili, byla v té naší víře hořkost a smutek.

A moje mamma?  Měla takové hluboké oči a vysedlé líce a velice krásně zpívala. Byla hodná, nakonec nás všechny čtyři zvládala, ale občas to byl boj...

V jednom kuse jsme jí se sestrou Duilií  pomáhaly, protože jejím údělem bylo praní a oprava oděvů zámožným měštˇanům terstským , praly jsme na valše, nosily na hlavách koše s korunkou, která byla ze šátku. Bože, jak my jsme se tenkrát vybláznily! Od té doby vím, jaké barvy se k sobě hodí, jak ošetřovat hedvábí anebo krajky. Ty jsem milovala nejvíc, dosud ráda háčkuji a vyšívám. Myslete si,co chcete, nejdříve jsme si je vyzkoušely a až potom praly... Měli jsme doma takové velké benátské zrcadlo a pořád se odstrkovaly a natřásaly.

Oblečení to bylo totiž hlavně ženské a společenské. Myslím, že od té doby se v textilu docela vyznám! Jednou jsme si jedny šaty  dokonce vypůjčily na tanec, oblékly jsme se chvatně za tmy a vyrazily kolem jedné plážové restaurace. To jsme ovšem nesměly, všude s námi jinak chodili mí bratři, rodiče se o nás dost báli. Myslím, že nám to moc slušelo, stále jsme se smály, zatancovaly si a pak se po anglicku vytratily. Pak jsme se ovšem tuze bály vyzrazení, jeden chlapec sedící z profilu nám stále připomínal Alvara, našeho souseda.

V přístavišti byl učiněný rámus, pořád tam někdo pokřikoval, smlouval, klel, voda v moři klokotala a strýc mne jednou vzal sebou s dodávkou prádla.  Představte si, že jsme pak jeli tramvají! Ve městě bylo pár kostelů, synagoga, divadlo a všude panovala taková směsice, vlastně střet různých kultur. Mělo se to ale brzy změnit. 

Matka to nesměla vědět, zrovna ale šly zrovna se sousedkami na rybí trhy, a tak jsem se od nich chvilku odtrhla. Škoda, že jsme nechodili do divadla, to bych si moc přála! Město tepalo námořníky, herci, turisty, cestovateli, vojáky a veselím.

S bratry a tetou jsme občas neděli chodívali procházkou k bělostnému zámku Miramare, tyčil se majestátně na skalním útesu nad mořem. Byl cílem celých procesí.

Nevím, co se pak stalo, ale cítila jsem, že chci být zdravotnicí a pomáhat. Možná, že jsem chtěla odčinit bratrovu smrt, nevím, celá událost na mne tak tíživě doléhala, cítila jsem jakousi vinu nebo účast, snad to bylo tím, že jsem byla z dětí nejstarší...

 Jednou jsme totiž přišli při této zpáteční cestě až do míst, které jsem dosud neznala a teta  z ulice uviděla známou tvář řádové sestry Very. Šly jsme se tedy podívat do lazaretu, tam pracovala  a kde jsem viděla zraněné vojáky a byl  zde hrozivý nedostatek ošetřovatelek. Sevřelo se mi srdce..

Ve škole jsem se učila německy, začala ale válka a se školou byl amen. Bylo mi osmnáct let, když jsem tam začala pomáhat, měli mne tam moc rádi, mnohé jsem sice viděla, ale nebála se...