Emmilia IV.

Na českém území se konala kratší pauza, nakládali jsme uhlí,  pamatuji se také, že všichni lidé na mne působili jaksi ošuměle, převládala hnědá a také černá barva. Náš cíl se zdál být jasný...

Zde pochodovaly pro změnu zase hnědé košile, nebezpečí měnilo barvu. Naše odhady byly, že nás vyklopí kdesi v Prusku. Naši rozmanitou společnost ovšem opět rozdělili. Nikdy jsem tam nebyla a do čeho jedeme, na to nás nikdo příliš nepřipravoval. Byla válka, času nazbyt nikdo neměl a všude  kolem se odehrávala životní dramata, to vše jsem cítila a bolestně si uvědomovala...  

 Cestou jsme viděli v dálce několik požárů. Byl podzim a listí už rychle opadávalo, krajina byla zvlněná a lesatá, zima se kvapem blížila. Nebyla jsem zvyklá na velké mrazy, také sníh jsem viděla jen párkrát v životě. Ovládal mne strach z neznáma, co se mnou bude?

A tak jsme dojeli až do Ostrau, jak se  tehdy také jmenovala Ostrava. Někteří zůstal ve vlaku a pokračovali dále, třeba Stella i jiní židé směrovali do Pruska a do vlaku nepochopitelně nacpali větší množství lidu, než bylo zdrávo.

Přidělili mi práci v továrně, kde jsme montovali jakési koncovky. Opět nám k tomu blíže nic neupřesnili, vlastně to mohlo být i tím, že jako cizojazyčná společnost jsme pramálo rozuměli. Byla to dřina a předák němec, Peter, nás dokola cholericky poháněl:" Schnell, shnell !" Stále jsem se potýkala s nachlazením. Ubytovali nás na ubytovně a dbali na to, abychom se příliš nesdružovali a byli jsme promícháni jako v Babylonu. Porce byly malé a jídlo chutnalo nezvykle, byla jsem překvapená, protože u nás se podával jiný druh stravy. Velkou část přístavního jídelníčku  tvořily ryby a ovoce, zde jsme museli přivyknout bramborám a kyselému zelí,...  

Ubytovny byly vlhké a deky tenké, na pokoji nás bylo osm. Domlouvali jsme se kolikrát nohama a rukama, ale občas byla i legrace. Seznámila jsem se s francouzkou, jmenovala se Vivian. Pocházela s Cannes a měla zde i mladšího bratra a matku. Zpívali jsme si navzájem písničky. Moje již staré dobré noviny opět putovaly po ubytovně, kolovalo tam též několik podivných rozličných knih. S velkou naléhavostí jsme vždy naslouchali nově příchozím děvčatům, každé sebenepatrnější zprávě jsme věnovali velkou pozornost. Rádio neměl nikdo.

Režim přísný a nelidský si vybral několik daní, ve vedlejším pokoji zemřela jedna dívka, měla tuberkulozu. V patře pod námi se oběsil jeden nováček, který nemohl unést bezútěšnost své situace, s nikým nemluvil, byl prý negativistický. Nálady byly špatné, a tím, že nikdo neměl (nevlastnil) žádné věci, se stávalo, že člověk byl ochoten i kvůli nepatrné výhodě někoho udat. Všichni se tedy kontrolovali žárlivě navzájem, aby nikdo neměl náhodou něco víc než druhý. Bylo to v podstatě úplně jako věznění, nebo takhle nějak si to nějak představuju.

Na procházku jsme šly s děvčaty leda v neděli. Jedinkrát jsme byli v kině, to když němci cosi slavili, tak nám dovolili jít na představení. Něco se ovšem dělo, fronta zřejmě směřovala k nám, alespoň šly takové zvěsti...Pak nás přestali pouštět ven úplně, hlavně dbali, abychom nechodili blízko k nádraží, ostatně, přes samou práci jsme ani neměli sil, cosi podnikat.

V únoru 1943 nás převezli do Wroclavi, kde jsme opět v továrně pracovaly u strojů. Vivian naštěstí byla stále se mnou...