Emmilia- epilog...

Když probírám ty fotky, nakonec na mě dýchá furt ta svoboda, teplo a pohoda. Víc než to ale probírám desky a časáky. Ještě, že máme k večeři ty bramboráky, ty mě aspoň trochu pozvednou tu náladu...

Moji dědečkové oba bojovali na Piavě, jeden za nás a druhej taky za nás, tedy na italský straně. V červenci 1968 jsme byli za dědou a příbuznými  v Terstu. 

"Podívej Giuseppe, voni vás obsaděj , ty Rusové..." Řekl děda Francesco a zvolna usrkával svoji oblíbenou grappu. Na obrazovce se objevila střední Evropa, Československo a Polsko a moderátor cosi rychle rozčíleně žbrblal a ségra už zase jedla ty svý broskve, hlavně, aby nebyla tlustá!  

"Tutti cornutti!" Vzkřikl švagr a překlopil do sebe celou sklenku, aby vzápětí všem dolil. Otci to stále nedocházelo. Nechtěl o tom mluvit a basta a finíto, jim Rus daroval koně, zachránil je a teď by je měl tím koněm zase obkličovat? Mysli, otče Francesco...Co by z toho měl? Myslel si určitě otec jak ho znám a vůbec jim nevěřil.

Vždyt´ máme garantovanej mír! Picassova holubice míru se snítkou v zobáku. Všichni to přece vědí, to co já. 

"Zůstaňte s dětma tady, můžeš dělat u Alvara ve firmě, Emma může pracovat jako ošetřovatelka, můžete bydlet s námi, v domě je místo", zdůraznil zcela vážně. "Nebo bydlete u Eldy, no vážně." Táta se teda docela italsky naučil, to se musí nechat. Třeba bych měl taky takový úžasný, nádherný potápěčský brejle jako můj pošahanej bratránek, napadlo mne v ten samý moment!

Máma by zůstala, já koneckonců taky, ale ségra tam měla kluka, hrál na kytaru a táta určitě myslel na svý ubohý rodiče a kamarády. Rusy měl rád, vždyť nás o-s-v-o-b-o-d-i-l-i ! Ale tady to je super oproti nám, přece.

A tak jsme teda vodjeli domů, mě vyslali na tábor do Berouna. Docela jsem  se tam těšil. Naši jeli zas pro změnu na chalupu k tetě a ségra zatím doma randila, přivezla tomu svýmu Jarkovi desky. Léto poklidně pokračovalo.

Jo Beroun, takové místo, hráli jsme tam různé zálesácké hry a plnili bobříky. Když jsme s Jirkou šli na bobříka odvahy, byl zrovna takový už chladnější večer. Odplížili jsme se asi dva kilometry od tábora a vlezli si do spacáku. Povídali si o všem možném, a taky jsme přemýšleli, že kluky z hecu přepadnem. Kouřili jsme jen trochu, no vážně...

Ale usnuli jsme. Brzy z rána jsme ale vyskočili z příkopa, takový to byl rámus! Mysleli jsme, že to je víc letadel, ale najednou jsme uviděli tanky, byly ruský, nebo co, zařvali jsme a skočili jsme zase zpátky pěkně do toho příkopa, zůstali a  jen čuměli! Jak telata. Až pak jsme se dali do běhu...

Táta Josef byl dobrý řidič. Skočil do autobusu ještě s jedním otcem a do Berouna celkem riskoval, aby dojel. Asi na to neměl ani řidičák! Brečel přitom, jel a jel a jel, jak smyslů zbavenej. Jako tenkrát za války za mámou.

V táboře byl zmatek. Vedoucí byli vystrašení, děti pobíhaly kolem. Když táta dorazil a řekl vedoucím co se vlastně děje, začali všichni balit, bulili a jelo se zpátky. 

Ten večer jsme s Jarkem, ségrou poslouchali ty přivežený desky a rozhodli se, že se na protest nedáme už nikdy ostříhat. S kouřením už jsem se neskrejval. A máma brečela, že už zase neuvidí své rodiče,  že se na Západ asi nepojede...