Datová schránka není Tvůj nepřítel /povídka/

Pan Jindřich se rozhodl jíti s dobou a pustil se do vyplnění formuláře po svém: načal pivo, zapálil si a rozdělal notebook. Hned na úvod si přečetl větu: "Datová schránka není váš nepřítel." To ho zarazilo. "Proč to tu píšou, ku..

Jindřich byl cholerik a často rychleji činil než přemýšlel. Měl zato, že když to může mít Bohouš odvedle, je načase si taky zřídit datovku, jak jí v hospodě řikali. Nebude už tedy více za vola.  

 Bohumilovi tam chodily zprávy odevšad z úřadů a nemohl si to vynachválit, často chlapům nad gulášem popisoval, jaká to je úleva, jak nemusí nikde jezdit do spořky na poštu a tak podobně. Ušetří tak nejen čas, ale i na jízdném.

Madla, ta jeho tedy nadávala, že má rypák furt v počítači, ale když řekl, že pracuje a má právě rozevřenu datovou schránku, tak zmlkla. Myslela holka, že to je něco div né posvátnýho, něco jako Archa úmluvy, nebo tak. Tedy taková ta úřední fosilie, která z člověka dělá "někoho." Taky nevěděla, jestli to není s monitorovaným hovorem, byla už chudera všecka zblblá technologiema. Její Jindra měl tři mobily.

"Heršvecdudydoprkvančic", vyjelo náhle z Jindřicha a kdyby se tu mohlo psát sprostě, vypustil by ze sebe nejmíň tucet vulgarit a v každé bylo nejméně jedno R.

Jindřich dojel na poštu, vystál frontu s distančním i diskrétním odstupem, vyňal obálku pod výdejním okénkem a usmál se pod respirátorem do vousů: "Ja ja, od teď budu king!"

Pustil si rádio, zrovna hráli Škwor a potom taky Lim Bizkit takovou tu údernou. Dal si na pumpě ještě párek v rohlíku, kafe na dobrou náladu, pak zaparkoval před domem a koukal jak obec halí začínající tma.

Maruška už byla doma, vrátila se z melírů u Danušky a měla elán, že stále o něčem plkala a švitořila.

Jindra se sunul za PC stroj a slavnostně začal vyplňovat ID datové schránky a rovněž heslo, skládající se z nejrůznějších znaků, připomínajících runy nějakého pohanského jazyka. Bezúspěšně.

Nalil si panáka zelené vodky a napsal heslo znovu a znovu a znovu až překročil limit pěti pokusů a nebylo již možno se tam dostat. Měl mu přijít důležitý úřední dopis a také zaplacení pokuty za vysokou rychlost, kterou překročil v sousední obci. Zařval vztekle bouchl pěstí do stolu a šel na pivo za štamgasty, neboť byl pátek a pošta už zavřela. Runy mu skákaly před očima jako jepice. 

Jindřich se zpil pod obraz anebo také pod stůl, kde ho v zavírací hodině našel hostinský s uklízečkou.

Vstal, no vstal, zavrávoral a s napřaženým ukazovákem pravil:

"Šak já se tam dostanu!" Ti dva nechápali o čem to vlastně mluví, mysleli, že myslí na projetý fotbalový zápas, který tuhle prohráli s druhou vesnicí 5:1. Jindřich ho prožil na střídačce.

Pro Jindru přijela mezitím Máňa, jediný člověk, kterému byl Jindra  ochoten se svěřit. Zatím. Dotáhla ho domů přes všechny možné výmoly, sice bezpečně, ale v jednu chvíli stoupla na špatně zamontovaný kanál a oba klopýtli spadli na silnici...

 Ráno sobotní našlo Jindřicha s žínkou na čele a srkajícího obligátního vyproštˇóváka... Ještě neupraven jal se pokořit runy, které to všechno spískaly, mořil se odpoledne po obědě a zasvětil tomu také doslova celý večer. Marně ho hoši lákali na rum, marně mu posílali textovky na Whats up, marné bylo všechno jejich internetové i prezenční hemžení. Jindra nepolevil a zadával neúnavně heslo.

Zvládal sotva dvojhmaty ale heslo zřejmě vyžadovalo větší záběr.

V neděli se pohádal s Maruš, ani nesnědl sváteční menu, totiž pečené kuře s kaší. Večer ho jímaly mrákoty, tak má se dostavit na úřad již v pondělí anebo ne? Jak to zjistiti? Runový maratón si vybral svou první daň v podobě bolavých zad a tenisového lokte, že měl žízeň jak lama netřeba dodávat! Připadal si jako svůj vlastní syn po šedesátým levelu .

Zavolal Mirce, spolužačce ze základky. Ta mu řekla, že mu kýžené informace nemůže poskytnout, sice sedí na městysu, ale je to GDPR  a jiné informační todleto, embargo.

V nabídce net reklamy v cookies četl mantru: " Myslíme to s daty vážně..." Už mu šla hlava kolem. Pak po telefonátu zjistil, že datovou schránku nemůže zrušit. Nikdy. Totiž jedině v případě, že zemře. Málem dostal infarkt, tak byl zničený .

V pondělí zkusmo nablind nacvakal několik run pokusů, zjistil existenci takzvané chytré datové stránky a zcela otráven sedl do svého terénního vozu, zapnul si rádio a nahlas v autě vulgárně zaklel, několikrát tak, až se zachvěla okna. Potom nastartoval a jel bůh ví pokolikáté už na poštu, kde zacvakal dvěstě korun za další nyní již zaručeně správné přístupové údaje do té nepoddajně podělané schránky. Alespoň tak se domníval. Vskutku, vypadalo to nadějně. Však premiér není taky žádnej PC lumen, napadlo mu nakonec diagnosticky. 

Když ale opět nebyl schopen zadat heslo a dopídit se skrytých informací, převrhl stůl a sedl opět za volant, ačkoliv měl v sobě dva panáky vodky.

Pošťanda byla pořád na svém místě jako pokaždé, Jindrovi hlavou bleskla věta: "Datová schránka není váš nepřítel..." Málem by se byl rozplakal, ale pak ho popadl vztek: "Tak kdo je tady vlastně můj nepřítel? "Jeho oko spočinulo na poštovní uniformě, stejně tu byla samojediná, paní Eva vyhlížela, že v klidu potvrdí i rekomando do slavného Tarrararingapatamu. 

Vždyť jel na poštu už potřetí, tak už z toho měl vážně plný zuby. Samým rozechvěním si doma zapomněl peněženku s občankou a tu paní Eva ačkoliv ho znala od školních kamen malotřídky chtěla. Služební postup je však věc neúprosná. Na pobočce byla nedlouhá fronta čítající tři osoby. 

Pan Jindřich vybuchl jako kouřící kamna, které loni prohodil oknem po tom, co mu číšník vylil polévku do klína a ze všech plic zařval: "Tak si tu datovou schránku strč do prdele ty krávo! A mrskl respirátorem a klíčkem od vozu do lexisklové tabule, oddělující domnělé nakažené od uniformované a řádné, předpisy dodržující poštmistryně.