Cestovní deník Jiřky a Mařky podruhé...

Hned na počátku výstaky jakási ubožačka připoutána řetězy teskně zírá vpřed na improvizované hranici. Tady by se snad mohla klidně natáčet i Katyně od Kohouta, doporučená to četba naší to milé profesorky literatury, že?!

Vcházíme do místnosti, kde leží další nebožtík či figurína nehezky oděná, a to v pilinách, ruce rozevřeny v posmrtnou křeč. Opodál zevluje krysa, bože, naštěstí na podstavci a v misce jim někdo obětoval, a to se nedivme, svůj svačinový rohlík.

Mučení bylo zrušeno v roce 1776. Jinak tu visí popravčí meče, co vypadají krvechtivě. Ve druhé místnosti jsme se pak dočetli i o jakési Dorotě z Litomyšle, co se jim, chudák, vyznávala...

Třetí místnost ukrývá různé drtiče kostí: Palečnice, španělské botky a jinou veskrze nepohodlnou obuv neznámé značky. Také si zde všímáme skřipců, pout, pánve na rozpalování mučidel, kola na lámání údů. Jako by toho nebylo dost, nalézají se tu i obojky, leč ne na pejska, obojky s hruškou, nechápu, housle, to mi povídejte tedy, zubaté kleště a vypalovací cejchy. Cejchy jsem myslím, opět obdržela loni k Vánocům! Ale tyhle jsou tetovací.

Tady píšou: Relegatus bohemia, neboli "vypovězení z Čech", značili ho velkými písmeny, RB, nebo RBO. Nyní pokračuji ve výčtu dalších nehezkých a neestetických nástrojů tohoto zohavovacího salonu: Železná metla k vymrskávání odsouzenců z místa, potupné masky, kleště na vytrhávání jazyka, šibeniční oprátky, no prostě celá sbírka.

Nejvíc nás zaujala odsouzenkyně Markéta Koutná z Jesenice, kterážto pro zhotovení prachu ze slepých vrabců, nekřtěňat a psích lejn, což se moc nedivíme, že receptem ohavným tímto umořila jistého pana Jiříka, pro jistotu raději příjmení vynechávám, byla odsouzena k smrti.

Zpět k těm houslím: V poslední sklepní místnosti jeden hraje pouze na dvě povolené struny ostatním spoluvězňům, což je jistě zajímavá forma mučení. Vedle dlí paní s kruhy pod očima, připravena zcela na smrt na pranýři.

Myslím, že večeři odložíme. Můžeme si také konečně otevřeně přiznat, že naše školní mučení je proti tomu středověkému fakticky nic!

Kasematy nás prostě dostaly. Za hodinu jsme se celkem krkolomně doplácaly na výpadovku směrem na  Svitavy. Do Litomyšle jsme stoply avii a jely pěkně až na naše kýžené místo na světelku. Jak jsme vyskakovaly, spatřily jsme jednoho profesora psychológie. 

Psáno následující den: Celkem zbytečně jsme se bály, ve škole chyběli učitelé, třetí ročníky odjely na turisťák, rozvrh byl psina. Takže nakonec jsme se zase učily jen my dvě, ach jo!