Červená se line záře...

Protože začalo mrznout o sto šest, v což už jsme málem ani nedoufali, protože oheň je zkrátka působivě načervenalý, hřejeme se u kamen a popíjíme svařené víno nebo grog. A to nepočítám, co jsme letos propálili svíček a vyprskali prskavek. I ve třídě po dvaceti prskavkách málem okolní třídy chtěly volat požární hlídku...   

Barví ruce, hřeje tváře, opravdu každému, v tom je na něj spoleh... Musí být ale pod kontrolou, bez dozoru nám nejenže neposlouží, ale hrozí nám i skázou.

Jednou jsem takhle zůstala viset v hořícím bytě s pětiměsíčním kojencem a protože našinci hasiči tenkrát neměli ještě v inventáři pořádný žebřík, řekli mi: "Matko, až v Trutnově", vystavila jsem se úplně jako madona s miminkem, oba v pyžamech do panelákového okna a inhalovala společně s ním chladný noční vzduch.

A neházejte rozhodně do hořícího krbu vystřílené rachejtle, vždy v nich totiž zbude trocha prachu a ukrutně hvízdají. A ani pokud možno eternit, jindy mi takhle cestou do školy brácha povídá: "Zdrhej, ségra, zdrhej!" Ukázalo se, že chtěl drobet přiživit zmírající ohýnek pánů zedníků na vedlejším dvorku... Zdrhat bylo nepochybně opravdu třeba! Ti zedníci totiž vyběhli, jako když do nich střelí...

Jsou ale i lidé, kteří mají v sobě jakýsi oheň, chcete-li jiskru. Jednou, když se pálily čarodějnice a měli jsme rozbourané náměstí, přesunula se hudební produkce k Hankovu domu, městskému to divadlu. Právě se hrál rock and roll.

Tak nějak jsem se potřebovala dopravit přes ohromné schody s partou tří capartů a jedním kočárkem na pěkné nové hřiště. Nikdo mi nepomohl, natož štamgasti kouřící, opírající se vysíleně o cihlovou zídku. Všude byly davy, tedy davy na maloměsto.

Stal se zázrak: Šla okolo kapela Lokomotiva s Petrem Vondráčkem v čele a frontman kapely popadl kočárek, zbylí muzikanti dvě odrážedla a pomohli mi i s dětmi dolů. Cestou mi vyprávěl o své stejně velké dceři. Kamarádkám na hřišti se dělaly mžitky před očima, odkud, že ho znám a hned jsem u nich stoupla v ceně a divily se naoko, proč že od něho nemám podpis ve výstřihu. Nevím, proč zrovna tam.

V tuto sobotu se mi však výrazně linula červená záře po obou tvářích. Po úžasném koncertě dvou známých písničkářů mne na baru vyzval pan Jaroslav Hutka, ať se postavím. Ukázalo se, že jeho vínovou péřovou bundu jsem si nedopatřením spletla s měkkým polstrováním barové židle. Kamarádky byly nejprve paf s kým, že to konverzuji na báru, ale pak jsme se i s panem Hutkou společně nasmály.

Neboť: "Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře!"