Báň vědění... /povídka/

Existují hmyzí společnosti, které pracují taktéž s papírem a je- li ho někde mnoho, či když nahromadí velké množství, jedná se o báň. Společenství nájemníků v Karlíně nemělo ku shromažďování papyrusů žádného pochopení, družstvo   

tíhlo k pořádkům na chodbách, k pronikavě kobaltově modravému televiznímu klidu a míru mezi partaji. Karlín dobrá adresa, tamtamy po parapetu buší a dva muži lopotí se s těžkým nákladem nahoru po schodišti...

"Máš černou duši." Cítíš se provinile, když ti jedna náhodou jedna před bytem vypadne, hledáš klíč a ona zrovna pojednává o Faustovi.

Pan Dravec jednoho dne shledal, že jeho soused vlastní nebývalé množství svazků knih. On sám měl v bytě dohromady všehovšudy patnáct knih: Autoškolu z osmdesátých let, Klapzubovu jednáctku po tatínkovi, dvě knihy křížovek plus slovník , manželka vlastnila tři kuchařky, Guinessovu knihu rekordů 1973, Lovce mamutů a vkladní knížku a děti měly nějaké ty učebnice. 

  Přišel na to, když na chodbách secesního paláce, při své obvyklé obhlídce penzionovaného vrátného, vrazil  místo do obvyklého zaprášeného fikusu do hromádky, na jejímž vrcholu se nacházel slovníku francouzštiny a Boudelaire. Slyšel, jak odnaproti za dveřmi reptají, když se desky při nehodě rozlétly s hlasitým echem po schodišti směrem dolů.

"Co to tady je za bordel?", ulevil si rozhořčeně vrátný a zašel navštívit sousedku Časnou, která v bytě neměla ani papírek, tak čisťoulinko a bezprašně si žila. Jak by řekl Albert Einstein: " Zabordelený stůl znamená chaos v duši, a co tedy symbolizuje čistý (prázdný) stůl?"

Společně se u štrúdlu rozhodli, že svobodnému mládenci vyčiní a pořádně zatopí, to by tak hrálo, aby nějaké svinstvo zaneřádilo barák, Vyvěsili tedy cedulku, že se chodby budou deratizovat, že je potřeba vyklidit ony všechny prostory. Dračí pohled na druhý den však zmonitoroval, že knihy zůstaly pouze zakryty perlinkovou folií, aby nedošly k větší úhoně, až onen mokrý den a nadělení nastane.

Šest tisíc svazků, to přece převyšuje počet několikrát více než čítá průměrná knihovna čítající dvěsta kousků. Za nedůvěru k sousedům co si nosí místo tlačenky s provázky převázané svazky a brožovaná vydání, jsou oni podezřelí a přitom též znám lidi co mají domov bez jediné knihy, takoví, co domnívají se, že web je nekonečná kronika, té již dnes netřeba a zároveň i televize funguje jako otevřená kniha..

Shachan zvaný Šachic, pronajímal svůj byt kamarádovi básníkovi s pohnutým osudem. Oba kmotři byli milovníci kouzelnice literatury, která je oba svým způsobem živila a nehodlali se léty nahromaděných svazků vzdát jen tak lehce. Dokonalé bludiště, to bylo jejich domácí hřiště, útočiště poskládáno celé z papíru, posvátných slov a fotek i ilustrací. Zajímavé ovšem bylo, že žádný člen z domovního družstva v minulosti nenavštívil tento byt, ledaže by měli od bytu náhradní tajný klíč, zřejmě se něco o množství nejlepších přátel člověka v jejich zdech mezi sousedy jen šuškalo. Bylo jich fakt přehršel. Ani jeden z oné intelektuální dvojice si však nebyl vědom, že by kdokoliv z vážných pánů a dam přišel byt mezi dveřmi okouknout třeba jen do předsíně na dva prstíčky. U žen si tolik jisti nebyli, stále k nim chodily půjčovat si nejrůznější věci do domácnosti. Žádné z nich se však pod jejich nohama vinou přetížení stropů doma nesypala omítka na hlavu, nebyly monitorovány jakékoliv podezřelé otřesy. Zkrátka muži byli paf, byla to pro ně zpráva, rána jak z čistého nebe!

Šachic dokonce tvrdil, že v knihách má utopeno slušné auto, a proto zprvu jezdil po metropoli zásadně pouze na kole. Po koroně ovšem obrátil a auto si pořídil na leasing. Ještě, že ho měl.

Další týden se na nástěnce domu totiž zjevil jeden zcela hororový vzkaz, že rada nájemníků rozhodla v Šachově nepřítomnosti, že musí speciální komise složená z odborníků posoudit, zda-li knihy nějak nepřiměřeně nezatěžují dům, již tak údajně s nalomenou statikou po povodních. v miléniu, tedy těch, které se milým Karlínem prohnaly před dvaceti léty. 

Začalo dost literátům už téci do bot a začali horečně vymýšlet, co s cennými papíry udělat, jak situaci kulantně vyřešit. Básník nevěděl co počít, instinktivně lomil rukama a hlasitě lamentoval obrácenými slovy s bodkami, chvílemi pro změnu francouzsky, ale sakrblé- nepomáhalo to. Rval si tedy dlouhý vlas. Úkaz to byl nevšední pro rychlé náhodné kolemjdoucí...

Šachic hledal útěchu na síti a jal se aktivně hledat rychlosklad pro asi šesti tisíc knížek, avšak mezitím ho spásonosně napadlo, že básník musí mít přece také nějakou nemovitost, kde by mohlo a správně mělo dojít ke spravedlivé překládce. Vzpomněl si, že v Jičíně koupil v devadesátkách modlitebnu s přilehlou školou, jenže byl lekavý a tehdy mu kdosi nějak nebezpečně vylál, a tak prodal nehnutelnost po skvostné úpravě modlitebny pro jistotu dál. Jinak současně koupil ještě v ústředních Čechách kdesi, středověkou kamennou věž, podobnou čnějícímu osamělému mořskému majáku, úžasnou a romantickou, okolo Kouřimi. Tu již nikdo nechtěl, v dnešní době stavbu bez elektriky a jemu kvůli ní žádný nevyhrožoval, vykouřilo se mu to však lety z hlavy pro samá slova písmena, a tak tam jeli, nyní po letech na obhlídku, velkolepý výlet. Byla to skutečná krása!

Knihy nosil po schodech sám mládenec, básník zatím do rytmu klapotu střevíců lomil setrvačně rukama. V kyblících, krabicích, taškách přenášel osobně záchranář života šest tisíc duší do taxíku, protože jiná záchrana prostě nebyla. Do bytu se předtím vcházelo podobně jako do úlu, jako do báně vědění, nebyla to však pouhá studna vědění, co by měla na každém kroku kdejaká obecní knihovna. Ztratil při té anabázi brýle, mohl si po právu připadat jako sám sir Winton, co zachránil duše mnohé a ukradli mu na nádraží v Bubnech brýle. (Snad již jsou opět nahrazeny)

Stal se zázrak- Šachicovo dítě, dosud ještě chlapec podal paní komisařce jablko, usmál se a přes nevinný úsměv  tohoto upřímného hocha se jim zželelo a možná proto neviděli odchlipující se tapety u čerstvé příčky, falešný papírový gauč překrytý dekou, sloupy atlasy, podpírající či popírající běžné fyzikální vlastnosti pokojů.