V mediální politice platí, že chceš-li něčemu zbytečnému a hloupému dát význam, reaguj na to. Na hloupost se prostě z podstaty věci reagovat nedá. Tuším, že to byl kardinál Richelieu, který už v 17. století na to recept měl: „Urážek není řeba si všímat. Vystavují zkouškám ty, jichž se týkají a slouží slávě těch, jež měly zničit.“
Ale přeci jen, protože to není poprvé, budu reagovat na pana Prokopa, který se mne, ač sám přiznává, že mne vlastně moc nezná, snaží popsat a vylíčit můj život.Tak v první řadě, nikdy jsem nebyl členem ODA. Ačkoliv je pan Prokop absolventem historie, nemá základní návyk každého řemeslného historika, totiž úctu k faktům a zdrojům. Historik, který šíří drby, by měl odevzdat diplom a nastoupit opět do prvního ročníku. Pokud by ovšem udělal přijímačky.Faktem je, že já si na pana Prokopa také nevzpomínám. Asi je to tím, že jsem většinu svého studentského života trávil v Národní knihovně, v Archivu Národního muzea či ve studovně Ústavu soudobých dějin AV ČR. Důkazem mohou být zápisy v knihách badatelů. Tam jsem opravdu pana Prokopa nepotkával. Nikoliv politika, pan Prokope, ale praxe a snaha nejen vysedávat v hospodách a planě žvatlat o dávno objeveném, ale touha také něco nového přinést bylo tím, proč jste mne nepotkával Vy a já Vás.Knihu o ODA jsem opravdu napsal, respektive snažil jsem se jako začínající a nadšený historik popsat jeden ze zajímavých fenoménů české novodobé historie. Rozpad Občanského fóra a diskuse prvních let naší novodobé demokracie nebylo tehdy nikým pořádně zpracováno a možná proto je kniha citována v renomovaných publikacích uznávaných historiků a slouží dokonce jako doporučená literatura pro studenty politologie, kteří navštěvují semináře, věnující se období po roce 1989 a především fenoménu stranictví na pozadí novodobých událostí. Nevím, zda pan Prokop má již nějaké citace v odborných publikacích, ale protože stále dost čtu, tak musím říci, že jsem v odkazech či poznámkách na jeho jméno nenarazil.A teď k tezi o mém údajném přecházení, či jak říká můj oblíbený politický humorista Miloš Zeman k údajnému politickému turismu. V ODA jsem nebyl, to jsem již uvedl. Pouze jsem o této straně napsal prvotinu, která sice nese všechny znaky studentské práce, ale je postavená na archivních materiálech a výpovědích desítek lidí, které už dnes nikdo nedá dohromady. S Unií svobody jsem byl pravda spjat mnohem více a dodnes mne štve, že se v českém politickém spektru neudržela. Výsledkem jejího „odchodu“ jsou Zelení, kteří mají sice zajímavý program, ale osobnostně a praktickou politikou nedosahují úrovně Unie svobody ani náhodou. Podobně jako Unie svobody nedosahovala intelektuální úrovně ODA. Ale to už je jiný příběh.Faktem je, že jsem dostal jako člověk, který stál za úspěšnou senátorskou kampaní Edvarda Outraty, nabídku stát se poradcem ministra pro místní rozvoj. Této kampani jsem věnoval skoro půl roku intenzivní práce, protože jsem to bral jako výzvu a hlavně jako možnost si přivydělat. Podobně to bylo i s knihou ODA. Neměl sjem to štěstí, aby mne rodiče na studiích živili.Tehdy to pro mne byla obrovská výzva a nevím, jak by se k ní zachoval pan Prokop. Leč, on žádnou úspěšnou kampaň nikdy nevedl, knihu nenapsal a tak si jej nikdo ani všimnout nemohl a nabídku ani dostat nemohl. Mluvčím mne udělali náhodou a musím říci, že mi ta práce více vzala, než dala. Na druhou stranu, byla to obrovská životní zkušenost, za kterou jsem i přes ztráty mnoha věcí vděčný.Podobně je pro mne profesně zajímavé podílet se na politice ČSSD, respektive na řešení problému, proč stranu, která není ani náhodou „zarděná“ za „zarděnou“ lidé považují. Myslím, že diskuse o možných nových tématech, změnách a výzvách ukáže, proč tomu tak je. Důležité je, že se ukazuje, že ČSSD takovou diskusi snese. To dosud nebylo vůbec obvyklé. Shrnuto a podtrženo – vždy mne zajímala politika a vždy jsem se snažil na politice místo bezduchého omílání pouček ideologů a floskulí stranických matadorů hledat vlastní cesty. Nikdy jsem se nebál riskovat a lidé, co mne opravdu znají, se nad podobnými nepravdami, kterými jen těžko zakrývá svou zášť pan Prokop, pousmějí. A to mi k životu stačí. Howgh!
